Jak Turecko podporuje džihádisty

Rusko doručilo členům Rady bezpečnosti OSN zprávu zpravodajské služby, týkající se činností Turecka, které podporuje džihádisty působící v Sýrii [1]. Dokument uvádí asi deset skutečností, z nichž každá porušuje jedno nebo několik rezolucí Rady.

Tímto dokumentem Rusko staví Radu a potažmo i několik dalších mezivládních organizací tváří v tvář svým povinnostem. Podle zákona by Rada měla požádat o odpovídající důkaz ohledně těchto tvrzení a tlačit na Turecko kvůli vysvětlení. V případě, že by Turecko mělo být shledáno vinným, Rada by musela rozhodnout, jaké sankce by měly být přijaty na základě kapitoly VII Charty OSN, řečeno jinými slovy, musela by se uchýlit k donucovacím prostředkům. Z jejich strany by Organizace Severoatlantické smlouvy a Organizace islámské spolupráce musely vyloučit tento gangsterský stát ze svých řad, zatímco Evropská unie by musela zastavit jednání Turecka o členství v EU.

Nicméně z bližšího prozkoumání zprávy od ruské rozvědky vyplývá, že údajná protiprávní jednání jsou náchylná k otevření řady dalších spisů s případy,poukazujících na vinu ostatních vlád. Proto je nepravděpodobné, že tato zpráva bude projednána veřejně, ale že o budoucnosti Turecka bude jednáno za zavřenými dveřmi.

Případ Mahdiho Al-Haratiho

Mahdi al-Harati se narodil v Libyi v roce 1973 a emigroval do Irska, kde založil rodinu.

V květnu roku 2010 byl na palubě Mavi Marmara, vlajkové lodi pro „Svobodnou flotilu“, kterou organizovala turecká nevládní organizace IHH pro poskytování humanitární pomoci do Gazy. Na lodě zaútočila na volném moři izraelská armáda, z důvodů vyprovokovat mezinárodní skandál. Pasažéři byli uneseni vojenskou jednotkou Tsahal (izraelské obranné síly), následně uvězněni v Izraeli a nakonec osvobozeni [2]. Potom turecký premiér Recep Tayyip Erdogan navštívil nemocnici, kde chtěl utěšit zraněné aktivisty. Jeho kabinet zveřejnil fotografii, na níž je vidět, jakho jeden z ativistů políbil, jako kdyby byl Erdogan jeho otec. Onen aktivista byl označen jako El Mehdi El Hamid El Hamdi turecko-irského původu, ale ve skutečnosti to byl libyjsko-irský Mahdi al-Harati.

V červenci roku 2011 byl dům al-Haratiho v Rathkeale (Irsko) vyloupen. Jeho společnice Fatima al-Najjar upozornila policii a řekla jim, že zloději vzali drahé egyptské a libyjské šperky v hodnotě 200.000 eur v pětiseteurových bankovkách. Mahdi al-Harati byl telefonicky kontaktován a potvrdil policii, že se v poslední době setkal s úředními činitely z Kataru, Francie a USA, a tvrdil, že tuto částku obdržel od CIA na pomoc při svržení Mouamara el-Kaddáfího [3]. Nicméně následně se zřekl těchto původních prohlášení, když libyjská opozice převzala kontrolu nad touto záležitostí [4].

V červenci a v srpnu roku 2011 velel Tripoliské brigádě (vojenský oddíl), jejímž členem byl i jeho švagr Hosam al-Najjair. Tripoliská brigáda byla jednotkou Al-Kajdy pod dohledem francouzských legionářů a pověřena aliancí NATO obsadit Hotel Rixos [5]. Oficiálně byl hotel mezinárodním tiskovým centrem, avšak turecký stavitel informoval NATO o hotelu, a sdělil, že stavba zahrnuje suterén, vybavený nábytkem, z něhož je přístup do exteriéru. Zde se podle něj mělo ukrývat několik členů Kaddáfího rodiny a představitelů Libyjské arabské republiky (Jamahiriya). Po dobu několika dní al-Harati bojoval s Francouzi proti vojákům Khamise Kaddáfího [6].

V září 2011 jmenovala aliance NATO al-Haratiho asistentem Abdelhakima Belhaje, historického šéfa Al-Kajdy, který se stal „vojenským guvernérem Tripolisu“ [7]. On však na tuto pozici 11. října rezignoval, údajně kvůli rozdílnosti názorů s Belhajem [8].

Nicméně v listopadu v roce 2011 stál al-Harati na straně Abdelhakima Belhaje a velel skupině s počtem 600 až 1500 džihádistů Al-Kajd yv Libyi – dříve známé jako Libyjská islámská bojová skupina (LIFG) – kteří byli zaregistrováni jako uprchlíci a přepraveni po moři do Turecka, to vše pod záštitou Iana Martina, bývalého generálního tajemníka Fabian Society a Amnesty International, který se stal zvláštní zástupcem Bana Ki-muna.

Poté, co džihádisté přijeli do Turecka, ​​byli převezeni autobusem do Sýrie za doprovodu MIT (Turecké tajné služby). Usadili se v Jabal al-Zouia, kde, pod záštitou Francie, vytvořili Svobodnou syrskou armádu (FSA). Po dobu téměř dvou měsíců Abdelhakim Belhaj a Mahdi al-Harati přijímali všechny západní novináře, kteří projeli přes Turecko s cílem informovat o události, kterou proměnili do „Potěmkinovy vesnice“ [9]. Kabinet premiéra Erdogana jim zprostředkoval kontakt s „kolemjdoucími“, kteří je přepravili na motorkách do Jabal al-Zouia. Tam spatřili na vlastní oči tisíce lidí, demonstrujících „proti diktatuře Bašára el-Assada a pro demokracii“. Západní tisk byl oslněn a došel tak k závěru, že revoluce je v plném proudu – přinejmenším do té doby, než si novinář Daniel Iriarte ze španělského deníku ABC povšiml, že většina demonstrantů nejsou Syřané, a že se řídí pouze pokyny libyjských velitelů Abdelhakima Belhaej a Mahdiho al -Haratiho [10]. Nicméně podívaná Dravců z levantské brigády (brigáda Suqour al-Sham) měla svůj účinek. Vznikl mýtus o Svobodné syrské armádě, složené z „dezertérů ze Syrské arabské armády“ a novináři, kteří jen přikládali polínka na ohýnek, nikdy nepřipustí, že byli napáleni.

V září 2012 se Mahdi al-Harati ze zdravotních důvodů vrátil do Libye, poté, co se svým švagrem začal formovat novou džihádistickou skupinuLiwa al-Umma (Umma brigáda) [11].

V březnu 2014 Mahdi al-Harati doprovázel novou skupinu libyjských džihádistů, kteří cestovali do Turecka po moři. Podle zprávy ruské zpravodajské služby byla skupinaovládána Hakanem Fidanem, v rámci režimu číslem 2,hlavouMIT (turecké tajné služby), který právě znovu nastoupil do své funkce. Tato skupina se připojila k Daeš prostřednictvím pohraniční vojenské základny v Barsai. Toto rozhodnutí následovalo po setkání,které ve Washingtonu uspořádala Susan Rice, poradkyně pro národní bezpečnost USA,s hlavami tajných služeb ze států Perského zálivu a Turecka, s ohledem na pokračování války proti Sýrii, aby se i nadále předstíralo, že se konfliktu neúčastní Al-Kajdá, ani Daeš [12].

V srpnu 2014 byl Mahdi al-Harati „zvolen“ starostou Tripolisu za podpory Kataru, Súdánu a Turecka. Mahdi al-Harati je závislý na vládě Tripolisu, kterému dominuje Muslimské bratrstvo, a odmítá vládu Tobruku, který je podporován Egyptem a Spojenými arabskými emiráty.

Kariérní postup Mahdiho al-Haratihopotvrzuje spojení mezi Al-Kajdou v Libyi, Svobodnou syrskou armádou, Daešem a Muslimským bratrstvem, což vyvracíteorii o demokratické revoluci v Sýrii. Rovněž to odhaluje fakt, že této síti poskytují podporu Spojené státy, Francie a Turecko.

Přesun bojovníků Daeše ze Sýrie do Jemenu

Zpráva zpravodajské služby odhaluje, že turecké tajné služby zorganizovaly přesun bojovníků Daeše ze Sýrie do Jemenu. Někteří z nich bylido Adenu přepraveni letadlem, jiní lodí.

Toto obvinění již učinil 27. října 2015 generál Ali Mayhub, mluvčí Syrské arabské armády. Podle něj se jednalo nejméně o 500 džihádistických bojovníků Daeše​, kterým na cestě do Jemenu nápomáhaly turecké tajné služby MIT. Bojovníci byli přepravováni dvěma letadly Tureckých aerolinií (Turkish Airlines) ,jedním z Katarských aerolinií (Qatar Airways) a jedním ze Spojených arabských emirátů. Jakmile džihádisté ​​dorazili do Adenu, byli rozděleni do tří skupin – první skupina cestovala do úžiny Bab el-Mandeb, druhá do Maribu a třetí skupina byla zaslána do Saúdské Arábie.

Tyto informace, které byly poskytnuty pro-Syrskými arabskými médii, západní tisk zcela ignoroval. Jemenský generál Sharaf Luqman, vojenskýmluvčí bývalého prezidenta Saleha, potvrdil syrské obvinění a dodal, že džihádisté ​​byli uvítáni žoldáky z Blackwater-Academi.

Přemísťování bojovníků Daeše z jedné akce do druhé svědčí o koordinaci operací v Sýrii a Jemenu. To obviňujez účasti Turecko, Katar, Spojené arabské emiráty, Saudskou Arábii a Blackwater-Academi.

„Tatarská vesnice“

Zpráva ruské rozvědky také evokuje případ „tatarské vesnice“, kdy etnická skupina Tatarů, původně umístěná v Antalyi, byla tureckou tajnou službou (MIT)přesunuta dále na sever, do Eskişehir. Ačkoliv zpráva uvádí, že skupina zahrnuje bojovníky Al-Kajdy, a že pomáhá islamistickým bojovníkům v Sýrii, nevysvětluje, proč byla tato skupina přesunuta dále od Sýrie, ani jaké byly její aktivity.

Tataři jsou druhá ruská menšina, a velmi málo z nich podporuje džihádskou ideologii Muslimského bratrstva nebo Hizb-ut-Tahrir.

– Nicméně v březnu 2012 arabští islamisté z Tatarstánu napadli výstavu, týkající se Sýrie, s názvem „Kolébka civilizace“ – v muzeu v Kazani. O něco později, 5. srpna 2012, se skupina džihádistů (jak Arabové, tak Tataři) tajně setkala v Kazani, kde byli přítomni také zástupci z Al-Kajdy.

– V prosinci 2013 skupina pan-turecko-tatarských džihádistů z hnutí Azatlyk (Svoboda) opustila syrskou scénu a vydala se zpět na Ukrajinu. Tam předstírala organizování zabezpečení na Majdanském náměstí, zatímco čekala na puč. Mezitím další militantní aktivisté z téže organizace demonstrovali v Kazani.

– 1. srpna 2015 se konal v Ankaře Tatarský světový kongres s podporou a účastí ukrajinských a tureckých vlád. Jeho předsedou byl agent CIA Mustafa Džemilev, proslavený za studené války. Členové kongresu se rozhodli vytvořit „Mezinárodní muslimskou brigádu“ pro „osvobození“ Krymu. Džemilev byl okamžitě oficiálně přijat prezidentem Recep Tayyip Erdoganem [13]. Brigáda se zbavujeobjektů a zařízení v Chersonu (Ukrajina). Zorganizovala několik sabotážních operací na Krymu, včetně obrovského výpadku elektrické energie (spuštěné z Ukrajiny), a poté, neschopna proniknout hromadně do Ruska, se přemístila do Donbasu, aby posílila ukrajinské oddíly.

Pokud by se Rada bezpečnosti OSN měla zabývat otázkou „Tatarské vesnice“, nemohla by si nepovšimnout, že Spojené státy, Turecko a Ukrajina sponzorovali tatarské džihádisty v Sýrii, na Krymu a v Tatarstánu, včetně příslušníků Al-Kajdy a Daešem.

Turkmeni zbrigády sultána Abdulhamida

Ačkoli Turecko nikdy nehnulo prstem, aby pomohlo iráckým Turkmenům, masakrovaným Daešem, muselo se spolehnout na podporu syrských Turkmenů proti Syrské arabské republice. Byli organizováni „Šedými vlky“, polovojenskou politickou stranou, historicky spojenou s tajnými službami NATO v boji proti komunismu (síť „Gladio“). Šlo například o skupinu, která zorganizovala pokus o atentát na papeže JanaPavla II v roce 1981 [14]. Šedí vlci jsou přítomnitaké v Evropě, zejména se angažují s belgickými sociálními demokraty a holandskými socialisty. Již zřídili evropskou koordinaci, která působí z Frankfurtu nad Mohanem. Ve skutečnosti nejsou stranou jako takovou, ale tvoří polovojenskou větev Strany nacionalistického hnutí MHP (Milliyetçi Hareket Partisi).

Turkmenské brigády a turecká tajná služba MIT zoganizovaly vyplenění továren v Aleppu. Turečtí experti přišli demontovat obráběcí stroje, které byly dodány do Turecka, kde byly znovu zkompletovány. Současně obsadily hranice s Tureckem, kde MITzaložilavýcvikové tábory džihádistů, nad nimiž dohlížela.

V listopadu 2015 byl hvězdou syrských Turkmenů turecký občan Alparslan Çelik – člen Šedých vlků a jeden z velitelů brigády sultána Abdulhamida – který vydal rozkaz k zabití dvou pilotů Suchoje 24, kteří byli sestřeleni tureckým letectvem za asistence saúdského létajícího střediska včasného varování a řízení AWACS. Jeden z pilotů byl ve skutečnosti popraven.

V roce 1995 Šedí vlci zorganizovali ve spolupráci s turecko-americkou realitní společností Celebiler Isaat (která nyní financuje volební kampaň Hillary Clintonové) obrovský nábor 10.000 džihádistů, aby šli bojovat do Čečenska. Výcviková základna byla zřízena v univerzitním městě Top Kopa v Istanbulu. Jeden ze synů generála Džokhara Dudaeva řídil přesun z Turecka přes Ázerbájdžán za pomoci tajné služby MIT.

Zpráva ruské zpravodajské služby odhaluje, že MIT vytvořila brigádu sultána Abdulhamida (která spojuje hlavní turkmenské milice), a že trénovala své členy na základně v Bayır-Bucak pod vedením instruktorů ze speciálních zásahových jednotek turecké armády a agentů z tajné služby MIT. Zpráva uvádí, že turkmenská brigáda spolupracuje s Al-Kajdou.

Jakýkoli vážnější výzkum by přivedl Radu bezpečnosti, aby znovu otevřela staré trestní dokumenty a povšimla by si spojení mezi brigádou sultána Abdulhamida, Šedých vlků, Turecka, Spojených států amerických a Al-Kajdy.

Turecké nevládní organizace IHH a Imkander

Zpráva ruské zpravodajské služby odhaluje roli tří tureckých humanitárních nevládních organizací v dodávkách zbraní džihádistům – IHH, İmkander a Öncü Nesil. Zdá se, že závěrečné prohlášení Mezinárodní skupiny pro podporu Sýrie (ISSG), která se sešla v Mnichově ve dnech 11. a 12. února, potvrzujeobvinění, neboť si vyhrazuje, že od nynějška si budou Spojené státy a Rusko ověřovat, zda humanitární konvoje přepravují pouze humanitární materiály. Až dosud vláda a tisk v Damašku nadále obviňují tyto nevládní organizace, že podporují džihádisty, ale nikdo tomu dosud nevěnoval pozornost. V září 2012 nákladní lodě, najaté tureckou nevládní organizací IHH, přepravovaly zbraně do Sýrie jménem Muslimského bratrstva [15].

Jsem si vědom pouze prvních dvou organizací, zmiňovaných výše.

Organizace IHH je sdružení, založené a vedené tureckou Stranou prosperity (Refah) Necmettina Erbakana, ale bez statutárního nebo organického spojení s ním. Poprvé byla zaregistrována v roce 1992 v Německu, ve městě Freiburg im Breisgau, pod názvem Internationale Humanitäre Hilfe (IHH), potom v roce 1995 v Istanbulu pod názvem İnsani Yardım Vakfı. Jelikož nová zkratka byla İYV a ne IHH, tak se před její název vložily výrazy Insan Hak ve Hürriyetleri, což v tureckém jazyce znamená „lidská práva a svobody“. Pod rouškou humanitární pomoci, určené pro muslimy v Bosně a Afghánistánu, jim dodala zbraně v souladu s vojenskou strategií NATO. Poté tato organizace umožnila islámskému emirátu Ichkeria (Čečensko) vojenskou podporu [16]. V roce 2006 uspořádala monumentální pohřeb čečenského džihádisty Šamila Basajeva, který byl zabit ruskými jednotkami při masakru, kdy Basajev velel při útoku na školu v Beslanu. Avšak pohřeb probíhal bez jeho těla, za přítomnosti desetitisíců militantních aktivistů u mešity Fatih v Istanbulu [17].

Organizace IHH získala světovou proslulost tím, že zorganizovala s pomocí oganizace AKP (nástupce Refahu) „Svobodnou flotilu“, jejímž cílem bylo přivést humanitární pomoc do pásma Gazy s tím, že prolomila izraelské embargo, opět se souhlasem Bílého domu (snahou USA bylopokusit se ponížit izraelského premiéra Benjamina Netanjahu). Mezi cestujícími byl také Mahdi al-Harati, jak bylo uvedeno výše. Komise OSN, které předsedal Geoffrey Palmer, potvrzuje fakt, že v rozporu s nepodloženými tvrzeními, flotila nepřepravovala žádný humanitární náklad. To vede k závěru, že IHH věděla, že loď nikdy nedorazí do Gazy, a to vyvolává otázku, jaké mohly být skutečné cíle této expedice.

2. ledna 2014, poté co turecká policiezjišťovala totožnostsynů tří ministrů a ředitele velké banky ohledně praní špinavých peněz, zadržela policie nákladní auto s nákladem zbraní z IHH, určených pro syrské džihádisty [18]. V návaznosti na to policie prohledala kancelář hlavního představitele IHH. V jeho kancelářích byl vyslýchán Halis B., podezřelý z toho, že je vůdcem Al-Kajdy v Turecku, a Ibrahim S. druhý ve vedení této organizace na Blízkém východě [19]. Vládě se podařilo odstranit policisty a osvobodit podezřelé.

Imkander (v turečtině „Bratrství“, s odkazem na Muslimské bratrstvo) je další „humanitární“ asociace, která vznikla v roce 2009 v Istanbulu. Specializovala se na pomoc Čečencům a obranu džihádistů na Kavkaze. Tato asociace uspořádala mediální kampaň v Turecku, když zástupce Doku Umarova (který seprohlásil za „emíra Kavkazu“), který se jmenuje Berg-Khazh Musaev (známý jako emír Khamzat) byl zavražděn v Istanbulu. V té době měla FSB za to, že je ve válce s jakýmikoliv státy, které poskytly vojenskou podporu džihádistům, a neváhala zabíjet v těchto zemích (jako Zelimchana Jandarbijeva v Kataru a Umara Israilova v Rakousku). Imkander organizoval obrovské smuteční bohoslužby v mešitě Fatih v Istanbulu.

Ve dnech 12. a 13. května 2012 Imkander organizoval za podpory radnice v Istanbulu mezinárodní kongres – v duchu tradice kongresů CIA během studené války- s cílem podpořit nezávislost na Kavkaze. Na konci setkání byl vytvořen Kongres kavkazských občanů jako stálý orgán, který uznává jedinečnou autoritu Doku Umarova, emíra Kavkazu. Tito delegáti obvinili Ruskou říši, Sovětský svaz a Ruskou federaci, že měli provádět genocidu kavkazského lidu. Emír Doku Umarov vyzval na videu všechny lidi na Kavkaze, aby se připojili k džihádu. Rusko ostře zareagovalo [20].

V roce 2013 Rusko požádalo Výbor Rady bezpečnosti (1267/1989), aby umístil Imkander na seznam organizací, spojených s al-Kajdou. Spojené království, Francie a Lucembursko bylo proti [21]. Zatímco ve skutečnosti Imkander tvrdí, že pouze poskytuje politickou podporu Al-Kajdě na Kavkaze, tak podle západních mocností Rusko dosud nedodalo dostatečný důkaz o účasti Imkanderu na vojenských operacích.

Tyto dvě nevládní organizace jsou přímo obviněny – IHH se podílí na obchodování se zbraněmi a İmkander za politickou podporu. Disponují podporou AKP, stranou vytvořenou prezidentem Erdoğanem, která nahradila organizaci Refah, zakázanou ústavním soudem.

Co lze udělat se zprávou od ruské zpravodajské služby?

Je nepravděpodobné, že Rada bezpečnosti bude studovat zprávu ruské zpravodajské služby. Otázky, týkající se role tajných služeb, jsou obecně zpracovávány v tajnosti. V každém případě budou muset Spojené státy objasnit, co hodlají udělat se svým spojencem Tureckem, který byl chycen při porušení rezolucí rady OSN.

Tato informace doplňuje to, co je již k dispozici – osobní vazby mezi prezidentem Recep Tayyip Erdoğanem a Yasin al-Qadimem, bankéřem Al-Kajdy [22], a úloha Erdoganova syna Bilala, pokud jde o obchod s ukradenou ropou Daešem [23].

Není pochyb o tom, že turecké vykřikování o možné vojenské pozemní invazi do Sýrie, je jednoduše zamýšleno jako odvedení pozornosti. V každém případě, kdyby měla vypuknout válka mezi Tureckem a Ruskem, tato zpráva by připravila Ankaru o podporu ze strany NATO (podle článku 5 Charty Organizace spojených národů).