Kontrarevoluce na Středním východě

Během několika měsíců padly v arabském světě tři pro-západní vlády: parlament sesadil libanonskou vládu Saada Haririho, zatímco lidové hnutí vyhnalo Zine el-Abbidine v Tunisu a Husni Mubaraka v Egyptě.

Po těchto změnách následovaly demonstrace proti americké nadvládě a sionismu. Politicky prospívají ose vzdoru, skládající se z Íránu a Sýrie na úrovni států, a na nestátní úrovni z Hizballah a Hamasu.

Aby mohly vést kontrarevoluce v tomto regionu, musely se Washington a Tel Aviv spolehnout na své nejlepší podporovatele: klan Sudairi, který ztělesňuje despotismus ve službách imperialismu, jako nikdo jiný.

Sudairi

Pravděpodobně jste o nich nikdy neslyšeli, ale po desítky let byli Sudairi nejbohatší světovou politickou organizací.

K padesáti třem synům krále Ibn Sauda, zakladatele Saudské Arábie, patří sedm Sudairi, které zplodil s princeznou Sudairi. Jejich vůdcem byl král Fahd, který vládl v letech 1982 až 2005. Na živu jich je již pouze šest. Nejstarším je princ Sultan, ministr obrany od r. 1962, kterému je 85 let. Ve věku 71 let je nejmladším princ Ahmed, náměstek ministra vnitra od r. 1975. Od 60. let to byl jejich klan, který organizoval, strukturalizoval a financoval pro-západní loutkové režimy „Velkého středního východu“.

Zde je potřeba se ohlédnout.

Saudská Arábie je právní subjekt vytvořený Brity během první světové války, kvůli oslabení Osmanské říše. Ačkoliv Lawrence z Arábie vymyslel koncept „arabského národa“, nikdy se mu nepovedlo udělat národ z této země, nemluvě o státu. Byl to, a stále je, soukromý majetek Al-Sauda. Jak vyneslo na světlo britské vyšetřování skandálu Al-Yamamah, ani v 21. století nemá toto království bankovní účty nebo rozpočet. Vše jsou účty královské rodiny, která slouží jako správa království, které je jejich soukromou doménou.

Tato oblast spadla pod americkou kontrolu po druhé světové válce, když Británie již nemohla nadále svoji říši udržet. Prezident Franklin D. Roosevelt uzavřel s králem ibn Saudem dohodu: rodina Saudů zaručí dodávky ropy do Spojených států, které oplátkou zaručí vojenskou pomoc, nezbytnou pro udržení se Saudů u moci. Tato aliance je známá jako dohoda z Quincy, vyjednaná na lodi stejného jména. Je to dohoda, nikoliv smlouva, protože neváže dva státy, ale stát a rodinu.

Král zakladatel, Ibn Saud, který měl 32 manželek a 53 synů, musel očekávat, že dojde relativně rychle k soupeření mezi potenciálními následníky. Proto bylo rozhodnuto, že koruna nebude předávána z otce na syna, ale mezi nevlastními bratry.

Na trůnu sedělo již pět synů Ibn Sauda. Současný král, Abdullah I, 87 let, je celkem svobodomyslným člověkem, ačkoliv je zcela mimo kontakt s dnešní realitou. Protože si je vědom, že stávající dynastický systém směřuje k zániku, má v úmyslu zreformovat pravidla nástupnictví. Koruna by tedy měla být přisuzována Radou království – to znamená představiteli různých odnoží královské rodiny – a mohla by potenciálně přejít do rukou mladší generace.

Tento moudrý nápad Sudairi nevyhovuje. Skutečně, vzhledem k různým abdikacím na trůn ze zdravotních důvodů nebo pohodlnosti, patří další tři kandidáti do jejich klanu: princ Sultan, bývalý ministr vnitra, 85 let; princ Naif, ministr vnitra, 78 let; a princ Salman, guvernér Riyadhu, 75 let. Pokud by byla zavedena, nefungovala by nová dynastická pravidla v jejich prospěch.

Lze snadno pochopit, že Sudairi, který se nikdy o svého nevlastního bratra, krále Abdullaha, příliš nezajímal, ho v současné době nenávidí. A tak se rozhodli vrhnout do stávajícího boje všechny své síly.

Návrat Bandara Bushe

Na konci 70. let šéfoval klanu Sudairi princ Fahd, který si povšiml jedinečných kvalit jednoho z dětí svého bratra Sultana: prince Bandara. Poslal ho do Washingtonu, aby tam vyjednal dodávky zbraní, a učinilo na něj dojem, jak zvládl dohodu s prezidentem Carterem.

Když Fahd nastoupil v r. 1982 na trůn, princ Bandar byl důvěrným pomocníkem. Byl jmenován vojenským atašé, pak velvyslancem ve Washingtonu, kde toto místo zastával až do svého náhlého odvolání králem Abdullahem v r. 2005.

Syn prince Sultana a libyjské otrokyně, princ Bandar, je brilantní a nemilosrdnou postavou, která v královské rodině vyčuhuje, navzdory jeho stigmatu souvisejícího s původem jeho matky. Je nyní výkonnou rukou gerontokratického klanu Sudairi.

Během svého dlouhého pobytu ve Washingtonu se princ Bandar spřátelil s Bushovou rodinou, obzvláště s Georgem H. Bushem, se kterým byl nerozlučný. Ten ho označuje za syna, kterého by rád měl, a to natolik, že přezdívkou Bandara se v hlavním městě stalo „pan Bandar Bush“. To, čeho si na něm George H. – bývalý ředitel CIA a americký prezident – nejvíce cenil, byla jeho záliba v nelegálních akcích.

„Pan Bandar Bush“ si vydobyl místo v americké vysoké společnosti. Je jak doživotním manažerem Aspen Institute, tak členem Bohemian Grove. Britská veřejnost se o něm poprvé dozvěděla během skandálu Al-Yamamah: což byl největší zbrojní obchod v historii, jakož i největší korupční skandál. Za dvacet let (1985-2006) British Aerospace, brzy přejmenovaná na BAE Systems, prodala Saudské Arábii zbraně za 80 miliard dolarů, přičemž část z těchto peněz šla na bankovní účty saudských politiků, a pravděpodobně i britských politiků, kdy jen princi Bandarovi samotnému připadly 2 miliardy dolarů.

To proto, že Jeho výsost má spoustu výdajů. Princ Bandar převzal zodpovědnost za početné arabské bojovníky vycvičené pákistánskou a saudskou rozvědkou během studené války pro boj s Rudou armádou v Afghánistánu, na žádost CIA a MI6. Samozřejmě, že nejznámější postavou těchto kruhů nebyl nikdo jiný, než miliardářský guru, ze kterého se stal anti-komunistický džihádista, Osama bin Laden.

Je nemožné říct přesně, kolik mužů měl princ Bandar k dispozici. Časem jsme viděli jeho zapletení do mnoha konfliktů a teroristických útoků v celém muslimském světě, od Maroka po Xinjiang v Číně. Například si lze vybavit malou armádu, kterou vysadil, jménem Fatah Al-Islam, v palestinském táboře Nahr el-Bared v Libanonu. Úkolem těchto bojovníků bylo přimět palestinské uprchlíky, převážně sunity, aby vyhlásili nezávislý emirát a bojovali s Hizballahem. Tato aféra zhořkla, když nebyl vyplacen žoldákům žold včas. Nakonec, v r. 2007, se muži prince Bandara v táboře opevnili. 30,000 Palestinců bylo nuceno uprchnout, zatímco libanonská armáda vedla dvouměsíční bitvu, aby získala nad táborem kontrolu. Tato operace stála život 50 žoldáků, 32 palestinských civilistů a 68 libanonských vojáků.

Na počátku roku 2010 Bandar zosnoval puč, kterým chtěl svrhnout krále Abdullaha a nahradit ho na trůnu svým otcem Sultanem. Komplot byl odhalen a Bandar upadl v nemilost, aniž by však přišel o své oficiální tituly. Ale koncem r. 2010 zhoršující se zdraví krále a jeho operace poskytly Sudairi příležitost, a ti zosnovali Bandarův návrat, za podpory Obamovy vlády.

Po návštěvě krále, který byl hospitalizován ve Washingtonu a rychle došel k závěru, že umírá, se libanonský premiér Hariri přidal na stranu Sudairi. Saad Hariri je Saud, narozený v Riyadhu, ale má dvojí občanství. Zdědil svůj majetek po svém otci, který za vše vděčil Saudům. Je proto zavázán králi a stal se premiérem Libanonu na jeho naléhání, zatímco americké ministerstvo zahraničí se obávalo, je-li schopen tuto funkci zastávat.

Během období, kdy musel poslouchat krále Abdullaha, se Saad Hariri začal smiřovat s prezidentem Basharem al-Assadem. Stáhl obvinění, která vznesl proti němu ohledně zavraždění jeho otce, Rafika Al-Haririho, a omluvil se, že byl zmanipulován, aby uměle vytvořil napětí mezi Libanonem a Sýrií. Podporou Sudairi učinil Saad otočku o 180°. Přes noc zavrhl politiku usmíření krále Abdullaha se Sýrií a Hizballahem, a přešel do útoku proti režimu Bashara Al-Assada, prosazuje odzbrojení Hizballahu a je pro kompromis s Izraelem.

Nicméně král Abdullah se ze svého polovičního komatu dostal a nečekal příliš dlouho a začal se dožadovat zodpovědnosti. Připraven o svoji klíčovou podporu byl Saad Hariri a jeho vláda libanonským parlamentem svržen a na jeho místo se dostal Najib Mikati, další s dvojím občanstvím, ale méně dobrodružný miliardář. Jako trest nařídil král Abdullah daňovou prověrku největší Haririho saudské společnosti a nechal několik jeho společníků zatknout za podvody.

Legie Sudairi

Sudairi se rozhodli začít s kontrarevolucí ve všech směrech.

V Egyptě, kde financovali Mubaraka na jedné straně, a Muslimské bratrstvo na druhé, nyní vytvořili alianci mezi Bratrstvem a pro-americkými armádními důstojníky.

Tato nová koalice se podělila o moc tím, že vystrnadila vůdce revoluce z náměstí Tahrir. Odmítla svolat Národní shromáždění a zápasila o okrajové změny ústavy.

Nejdříve prohlásili islám za státní náboženství, k újmě koptské křesťanské menšiny (asi 10%), která byla Husni Mubarakem utlačována a která se proti němu hromadně zmobilizovala. Navíc dr. Mahmoud Izzat, muž číslo dva v Bratrstvu, vyzval k rychlému zavedení zákona šaría a k obnovení šaría trestů.

Young Wael Ghoneim, který hrál hlavní roli ve svržení diktátora, měl během oslav vítězství, 18. února, kde se sešly téměř 2 miliony lidí, zákaz vstupu na pódium. A naopak, hvězdný kněz Bratrstva, Youssef Al-Qardawi, po návratu z 30letého exilu v Kataru, směl dlouze promlouvat. Ten se, protože byl zbaven Gamalem Abdel Nasserem občanství, projektoval jako ztělesnění nové éry: éry zákona šaría a mírové koexistence se sionistickým režimem v Tel Avivu.

Nositel Nobelovy ceny Muhammad Al-Baradei, kterého si Muslimské bratrstvo vybralo během revoluce za svého mluvčího, aby jim poskytl liberálnější image, byl stejným Bratrstvem během ústavního referenda fyzicky napaden a byl vyhnán z politické scény.

Muslimské bratrstvo uskutečnilo svůj formální vstup do politiky prostřednictvím vytvoření nové strany, Svoboda a spravedlnost, za podpory National Endowment for Democracy (NED) a tím, že napodobila profil turecké AKP (stejná strategie byla zvolena v Tunisu se Stranou odporu).

V tomto kontextu byly páchány násilné útoky proti náboženským menšinám. A tak byly vypáleny dva koptské kostely. Pachatele premiér ani zdaleka nepotrestal a nabídl jim záruku: odvolal guvernéra, kterého jmenoval v provincii Qenna, respektovaného generála Imada Mikhaela, protože je koptským křesťanem a ne sunitským muslimem.

V Libyi přesunuli Sudairi bojovníky do Cyrenaica, kde čekali na zelenou z Francie a Británie, aby mohli začít vzpouru proti vládě v Tripolisu. Právě oni distribuovali zbraně a červeno-černo-zelené vlajky s hvězdou a půlměsícem, symboly monarchie Senoussi. Jejich cílem je zbavit se potížisty Kaddáfího a dostat na trůn prince Mohammeda a obnovit to, co bylo kdysi Spojeným královstvím Libye.

Byla to Rada pro spolupráci v Zálivu, která první volala po vojenské intervenci proti vládě v Tripolisu. V Radě bezpečnosti to byla saudská delegace, které vedla diplomatické manévry za Arabskou ligu, aby dosáhla útoku západních armád.

Plukovník Kaddáfí v několika projevech prohlásil, že v Cyrenaica není žádná revoluce, ale že jeho země čelí destabilizační operaci Al-Kejdy; tvrzení, které neprávem vyvolávalo úsměvy a které bylo osobně potvrzeno k jeho velkým rozpakům generálem Carterem F. Hamem, velitelem amerického Africom. Generál Ham byl pověřený počátečními americkými operacemi, než je nahradilo NATO, a byl překvapen, že si musí vybírat své cíle na základě informací od špionů na zemi, o kterých je známo, že bojovali proti koaličním jednotkám v Afghánistánu – v krátkosti, od mužů bin Ladena.

Bahrajn se zatím od r. 1971 vydává za nezávislé království. Ve skutečnosti je to stále území ovládané Brity. Během své vlády si zvolili Khalifa za premiéra a ten zastával tento post v kuse 40 let, od fiktivního vyhlášení nezávislosti dodnes. To je kontinuita, která Sudairi těší.

Král Hamad zaručil Spojeným státům důležitou koncesi a ty v přístavu Juffair vytvořily své Ústřední velitelství a velitelství páté námořní flotily. Za těchto okolností by požadavek lidí na vznik konstituční monarchie znamenal přístup ke skutečné nezávislosti, konec vlády Britů a odchod amerických jednotek. Takový vývoj by zcela jistě měl dominový efekt i na Saudskou Arábii a ohrozil by základy systému.

Sudairi přesvědčili bahrajnského krále, aby naděje populace krvavě potlačil.

Garant řádu elity, princ Nayef, byl neúprosným saudským ministrem vnitra a informací posledních 41 let.

13. března americký ministr obrany Robert Gates dorazil do Manamy, aby tam inicioval koordinaci operací, které začaly vstupem saudských zvláštních jednotek, známých jako „Nayefovi orli“, pod velením prince Nayefa. Během několika dní byly všechny symboly protestu zničeny, včetně veřejného památníku na Perlovém náměstí. Stovky lidí zemřely nebo jsou pohřešovány. Mučení, od kterého bylo upuštěno na téměř deset let, se opět široce rozšířilo. Lékaři a sestry, kteří ošetřovali zraněné protestující, byli zatčeni ve svých nemocnicích, zadrženi v izolaci a předvedeni před vojenské tribunály.

Ale nejdůležitějším prvkem v této strašlivé represi je odhodlání přeměnit klasický třídní boj, mezi celou populací a privilegovanou třídou svázanou se zahraničním imperialismem, na sektářský konflikt. Většina Bahrajnců jsou šíité, zatímco vládnoucí rodina jsou sunité. Šíité jsou považováni za nástroj revolučních ideálů Ruhollaha Khomeiniho, který byl určen jako cíl. Během jednoho měsíce „Nayefovi orli“ strhli 25 šíitských mešit a poškodili 235 dalších.

21 hlavních vůdců politických protestů bude brzy odsouzeno zvláštním soudem. Čelí trestu smrti. Více než po šíitech jde monarchie po Ibrahimu Sharifovi, předsedovi strany Wa’ad (sekulární levicové strany), kterého obviňují, že nehrál podle pravidel, protože je sunitský muslim.

Když se jim nepodařilo destabilizovat Írán, soustředili Sudairi své útoky proti Sýrii.

Destabilizace Sýrie

Počátkem února, když země zatím žádnou demonstraci nezažila, byla na Facebook vytvořena stránka s názvem „Syrská revoluce 2011“. Vyzývala ke „Dni hněvu“ na pátek 4.; tato výzva byla vysílána Al Jazeerou, ale nenašla odezvu nikde. Al Jazeera oplakávala nedostatečnou reakci a stigmatizovala Sýrii jak „království ticha“ (sic).

Název „Syrská revoluce 2011“ je pochybný: je v angličtině a má charakteristiky reklamního sloganu. Ale co by si myslel a dělal skutečný revolucionář, kdyby se mu nepodařilo dosáhnout svých cílů v r. 2011, vrátil by se prostě domů?

A ještě podivnější je, že v den vytvoření měla tato stránka na Facebook přes 80,000 přátel. Takové nadšení během několika hodin, po kterém nenásledovalo nic, ukazuje na manipulaci provedenou počítačovým softwarem, který vytváří mnohačetné účty. Obzvláště vzhledem k tomu, že Syřané používají internet průměrně a měli od 1. ledna přístup pouze k ADSL.

Problémy začaly o měsíc později v Daraa, venkovském městě na jordánské hranici a několik mil od Izraele. Vandalové platili mladistvým, aby malovali protivládní hesla na zdi města. Místní policie zatkla studenty a zacházela s nimi jako se zločinci, ke zlosti jejich rodin. Místní smetánka, které chtěla spory vyřešit, byla guvernérem odmítnuta. Mladíci byli biti. Rozzuřené rodiny zaútočily na policejní stanici, aby je osvobodily. Policie zareagovala ještě větší brutalitou a protestující zabíjela.

Prezident Bashar Assad pak zasáhl a policii a guvernéra potrestal – guvernéra, který byl jeho příbuzným a kterého prezident jmenoval v Deraa, daleko od hlavního města, aby ho měl z dohledu. Bylo zahájeno vyšetřování, aby se objasnilo policejní zabíjení. Představitelé zodpovědní za násilí byli obviněni a dáni do vazby. Ministři se omluvili a kondolovali rodinám obětí jménem vlády, což bylo gesto, které bylo veřejně akceptováno.

Vše se mělo vrátit do normálu, ale náhle se na střechách objevili maskovaní odstřelovači a stříleli jak na dav, tak na policii, a uvrhli město do chaosu.

Střelci tohoto zmatku využili a vyšli do města, aby zaútočili na vládní budovy, ve kterých byly umístěny výzvědné služby zodpovědné za sledování syrských Golanských výšin okupovaných Izraelem. Bezpečnostní složky palbu opětovaly, aby bránily budovu a její archivy. Byli mrtví na obou stranách.

Tento typ konfrontace se opakoval. Lidé hledali ochranu u armády, která se útočníkům, kteří napadli město, postavila. Na ochranu obyvatel bylo vysláno tři tisíce mužů a tanky. Nakonec bitva postavila infiltrované bojovníky proti syrské armádě, ve scénáři podobnému oblehání Nahr Al-Bared libanonskou armádou. Až na to, že tentokrát mezinárodní média fakta překroutila a syrskou armádu obvinila z útoku na lidi v Daraa.

Mezitím střety propukly v Lattakia, přístavu, který byl dlouho domovem zločineckých organizací, které se specializují na námořní pašování. Tito jedinci dostali zbraně a peníze z Libanonu. Zvandalizovali centrum. Policie zasáhla. Na prezidentský příkaz byla policie vyzbrojena pouze pendreky. Gangsteři pak spustili válku za použití zbraní a zabili desítky neozbrojených policistů.

Stejný scénář byl zopakován v sousedním městě Banias, ve městě menšího významu, ale mnohem strategičtějšího, protože je v něm hlavní ropná rafinérie v zemi. Tentokrát policie použila své zbraně a z konfrontace se stala plnohodnotná bitva.

A nakonec se jedinci v Homs, velkém městě, sešli v mešitě a vyzvali své fundamentalistické následovníky, aby demonstrovali proti „režimu, který zabíjí naše bratry v Lattakia“.

V reakci na nepokoje se syrská populace ve velkém shromáždila, aby potvrdila svoji podporu Republice. Obrovské demonstrace, v historii této země bezprecedentní, přivedly od ulic Damašku, Aleppa a Lattakie stovky tisíc lidí, kteří křičeli „Bůh, Sýrie, Bashar!“.

Zatímco na dotyčných místech se střety zintenzivňovaly, policie dokázala bojovníky zastavit. Podle jejich televizních svědectví byli najati, vyzbrojeni a financováni pro-haririským poslancem v Libanonu, Jamalem Jarrahem, což on popírá.

Jamal Jarrah je přítelem prince Bandara. Jeho jméno bylo uvedeno v případě Fatah Al-Islam v Nahr Al-Bared. Je příbuzným Ziada Jarraha, džihádisty obviněného FBI z toho, že je zodpovědný za únos letu 93, který se zřítil v Pennsylvánii 11. září 2001. Je také příbuzným bratrů Ali a Yousef Jarrah, kteří byli zatčeni libanonskou armádou v listopadu 2008 za špionáž pro Izrael.

Jamal Jarrah je tajným členem Muslimského bratrstva, což ale popírá. V r. 1982 se Bratrstvo pokusilo chopit moci v Sýrii. Nezdařilo se jim to a stali se obětí strašlivých represí. Od amnestie vyhlášené prezidentem Basharem Assadem se věřilo, že tyto bolestivé vzpomínky byly zapomenuty. Ale naopak, tato odnož Bratrstva je nyní financovaná Sudairi. Roli Bratrstva Banias ve střetech nyní přiznávají všichni.

Jamal Jarrah též údajně použil libanonské bojovníky Hizb ut-Tahrir, islámskou skupinu se sídlem v Londýně a obzvláště aktivní ve střední Asii. Hizb ut-Tahrir, která propaguje nenásilí, ale je obviňována ze zorganizování mnoha útoků v údolí Ferghana. Právě s cílem zastavit tuto skupinu Čína začala se sbližováním s Ruskem v rámci Šanghajské organizace spolupráce. Navzdory četným debatám o této skupině v britské sněmovně, neměli její představitelé v Londýně nikdy žádné problémy, a všichni zastávají vysoké řídící pozice v anglo-amerických nadnárodních společnostech.

Vloni Hizb ut-Tahrir otevřela pobočku v Libanonu. Při té příležitosti zorganizovala konferenci, na kterou byli pozváni zahraniční hodnostáři, včetně ruského intelektuála mezinárodní pověsti. Během diskusí organizátoři vyzvali k vytvoření islámského státu a uvedli, že libanonští šíité, drúzové a dokonce i někteří sunité nejsou skutečnými muslimy a měli by být vyhnáni, jako křesťané. Ohromený takovými poznámkami ruský host rychle poskytl televizní rozhovor, aby se od těchto fanatiků distancoval.

Zprvu se zdálo, že jsou syrské bezpečnostní síly událostmi zaskočeny. Vysoký důstojník, vycvičený v SSSR, použil sílu, aniž by se zajímal o následky u populace. Ale situace se postupně obrátila. Prezident Bashar Assad převzal nad situací kontrolu. Změnil vládu. Zrušil stanné právo a rozpustil Státní bezpečnostní radu. Zaručil občanství tisícům syrských Kurdů, kterým bylo historicky občanství upíráno kvůli spornému sčítání lidu. Navíc přijal řadu opatření, jako zrušení pokut za pozdní platby za veřejné služby (elektřinu atd.). Tím uspokojil hlavní požadavky populace a zmírnil opozici. V „Den hněvu“ (pátek 6. května) nedosáhl celkový počet protestujících v zemi ani 50,000, z celkové populace 22 milionů lidí.

Konkrétně Mohammed Al-Sha’ar, nový ministr vnitra, vyzval všechny, kteří byli zapleteni do nepokojů, aby se policii dobrovolně přihlásili a zaručil jim amnestii výměnou za ukončení operací. Zareagovalo přes 1,100 lidí. Během několika dní byly základní kanály rozbity a bylo zabaveno mnoho zbraní. Po pěti týdnech násilností se do téměř všech neklidných měst pomalu vrátil klid.

Mezi vůdci identifikovaných a zatčených bojůvek bylo několik izraelských a libanonských důstojníků, a jeden z nich byl politik s úzkými vztahy se Saadem Hariri. Tento pokus o destabilizaci měl pokračování.

Otevřená konspirace

To, co bylo původně komplotem na svržení syrského režimu, se přeměnilo na otevřené vydírání pomocí destabilizace. Když pochopil, že vzpoura nenabírá páru, proti-syrský arabský tisk nestoudně papouškoval zprávy o vyjednáváních, která probíhala.

Informovali o návštěvě vyjednavačů chystajících se do Damašku, aby tam předložili požadavky Sudairi. Pokud máme novinám věřit, tak násilnosti nepřestanou, dokud Bashar Al-Assad nevyhoví dvěma požadavkům:
– Rozchod s Iránem; a
– Zastavení podpory odboji v Palestině, Libanonu a Iráku.

Mezinárodní propaganda

Sudairi chtějí západní vojenskou intervenci, která by skoncovala se syrským vzdorem, podle stejného scénáře, podle jakého probíhá agrese v Libyi. Aby to mohli udělat, zmobilizovali specialisty na propagandu.

K velkému překvapení všech satelitní televizní stanice Al Jazeera náhle změnila svoji redakční linii. Není žádným tajemstvím, že tato stanice byla vytvořena Davidem a Jeanem Frydmanovými, francouzskými bratry miliardáři, kteří byli poradci Ytzhaka Rabina a Ehuda Baraka. Chtěli vytvořit médium, které umožní debatu mezi Izraelci a Araby, protože taková debata byla v každé dotyčné zemi zakázána zákonem.

Aby síť založili, zavolali katarskému emírovi, který z počátku působil jako krytí. Tým projektu byl najat mezi lidmi z arabské sekce BBC, takže od samého počátku byla většina novinářů prominentními agenty britské MI6.

Nicméně emír převzal nad sítí politickou kontrolu, a ta se stala výkonnou rukou jeho monarchie. Léta Al Jazeera skutečně hrála usmiřovací roli tím, že propagovala dialog a pochopení v regionu. Ale tato síť také přispěla k trivializaci izraelského systému apartheidu, jako by násilné metody používané IDF byly pouhými nešťastnými omyly ze strany jinak přijatelného režimu, i když představují podstatu tohoto režimu samotného.

Al Jazeera, jejíž informování o revolucích v Tunisu a Egyptě bylo vynikající, náhle změnila redakční linii a v případě Libye se stala hlásnou troubou Sudairi.

Tato otočka o 180°si zaslouží vysvětlení. Útok na Libyi byl původně francouzsko-britským plánem zplozeným v listopadu 2010, tj. hodně před „arabským jarem“, do kterého byly zapleteny USA. Paříž a Londýn měly v úmyslu vyrovnat si s Tripolisem účty a bránit své koloniální zájmy. V letech 2005-2006 libyjská Národní ropná společnost (NOC) vypsala tři mezinárodní tendry na průzkum a využívání svých zásob, největších v Africe. Plukovník Kaddáfí zavedl pro západní společnosti vlastní pravidla hry a donutil je akceptovat kontrakty, které byly v jejich očích málo výhodné. Dokonce předložili méně výhodné kontrakty nadnárodním společnostem na celém světě. Navíc zde bylo několik sporů souvisejících se zrušením lukrativních kontraktů na vybavení a výzbroj.

Již v prvních dnech údajného povstání v Benghází Paříž a Londýn vytvořily Národní přechodnou radu, kterou Francie oficiálně uznala za legitimní zastoupení Libyjců. Tato Rada vytvořila novou ropnou společnost, LOC, která byla uznána mezinárodním společenstvím na summitu v Londýně jako držitel práv na uhlovodíky této země. Během shromáždění bylo rozhodnuto, že prodej ropy ukradené LOC bude provádět… Katar, a kontaktní skupina spojeneckých států se proto od této chvíle bude setkávat v Doha.

Podle Youssefa Al-Qardawiho je osvobození Palestiny méně důležité, než nastolení zákona šaría.

Podle očekávání začal televizní kazatel Youssef Al-Qardawi kvičet za svržení prezidenta Bashara Assada denně. Šejk Al-Qardawi je prezidentem Mezinárodní unie učenců a také Evropské rady pro fatvu a výzkum. Je idolem Muslimského bratrstva a prosazuje původní odnož islámu, mix americké „tržní demokracie“ a saudského tmářství: uznává princip volených představitelů za předpokladu, že prosazují šaría v jeho nejomezenější formě.

K Youssefu Al-Qardawi se přidal saudský duchovní Saleh Al-Luhaidan, který naléhal: „Zabijte třetinu Syřanů, aby zbývající dvě třetiny mohly žít.“ Zabít třetinu syrské populace? To by znamenalo zmasakrovat křesťany, židy, šíity, drúzy a alavity. Aby dvě třetiny mohly žít? To by se rovnalo nastolení sunitského státu dříve, než se zbaví vlastních.

K dnešnímu dni se zdá, že pouze palestinská větev Muslimského bratrstva, Hamas, vzdoruje svůdné moci petrodolarů Sudairi. Jeho vůdce, Khaled Meshaal, bez jakéhokoliv zdráhání potvrdil, že zůstane v exilu v Damašku a odpřísáhl svoji podporu prezidentovi Al-Assadovi. S jeho pomocí předešel plány imperialistů a sionistů tím, že vyjednal dohodu s Fatahem Mahmouda Abbase.

Od března se Al Jazeera, BBC Arabic a Arabic France 24 přeměnily na masivní orgány propagandy. Tím, že přinášejí spousty falešných svědectví a zmanipulované obrázky, překrucují události tak, aby Republika Sýrie vypadala jako tuniský režim Ben Aliho.

Pokusily se vykreslit syrskou armádu jako represivní sílu, podobnou tuniské policii, která se nezdráhá střílet do poklidných občanů bojujících za svoji svobodu. Tyto sítě dokonce oznámily smrt mladého vojáka, který odmítl střílet do svých spoluobčanů, a byl údajně svými nadřízenými umučen k smrti. Ve skutečnosti je syrská armáda armádou braneckou, a mladý voják, podrobnosti o jehož životě byly zveřejněny, byl ve skutečnosti na dovolené. V rozhovoru pro syrskou televizi potvrdil svoji ochotu bránit svoji zemi proti zahraničním žoldákům.

Navíc se tyto satelitní kanály pokusily vykreslit několik syrských osobností jako spekulanty, stejně jako příbuzní Ben Aliho. Svoji kritiku zaměřily na Rami Makhloufa, nejbohatšího muže v zemi, který je příbuzným prezidenta Al-Assada. Tvrdily, že, stejně jako v tuniském modelu, požadoval podíly ve všech zahraničních společnostech, které chtěly v zemi podnikat. To je v syrském kontextu naprosto nepodložené a nepředstavitelné. Ve skutečnosti se Rami Makhlouf těšil důvěře prezidenta Al-Assada, díky své roli při vytváření mobilní telefonní sítě. Stejně jako každý na světě, kdo dostal takovou koncesi, se stal miliardářem. Skutečnou otázkou je, jestli tito lidé své pozice využili pro sebeobohacení na úkor zákazníků, nebo ne. V jeho případě je odpovědí ne: Syriatel nabízí nejlevnější mobilní sazby na světě!

V každém případě patří cena za lhaní Al Jazeeře. Tato síť zašla tak daleko, že předkládala obrázky z demonstrace 40,000 lidí v Moskvě volajících po ukončení ruské podpory Sýrii. Ve skutečnosti to byly záběry z oslav 1. Máje, do kterých tato síť vložila herce uvádějící podvodné informace.

Reorganizace sítí prince Bandara a Obamova vláda

Instrument kontrarevoluce, používaný Sudairi, je namířen proti jednomu problému. Doposud žoldáci prince Bandara bojovali pod vlajkou Osamy bin Ladena, ať již v Afghánistánu, Bosně, Čečensku nebo jinde. Původně považovaný za antikomunistu se bin Laden postupně stal proti-západním. Tento jeho posun byl ovlivněn ideologií střetu civilizací, se kterou přišel Bernard Lewis a zpopularizoval ji jeho student Samuel Huntington. Měla své období slávy během teroristických útoků 11. září a války proti terorismu: Bandarovi muži vyvolávali nepokoje kdekoliv si Spojené státy přály zasáhnout.

V současném období musí být obrázek džihádisty změněn. Nyní se očekává, že bojuje po boku NATO, stejně jako kdysi bojoval po boku CIA v Afghánistánu proti Rudé armádě. Je proto žádoucí otočit projevy na západě z minulosti a najít vhodnou náhradu za anti-komunismus. To bude ideologickým úkolem šejka Youssefa al-Qardawi.

Aby tuto změnu usnadnil, Washington oznámil smrt Osami bin Ladena oficiálně. Když je tento jejich výtvor pryč, mohou být mobilizováni žoldáci prince Bandara pod novou vlajkou.

Tento přesun rolí je doprovázen škatulemi hýbejte se ve Washingtonu.

Generál David Petraeus, který jako velitel CENTCOM musel jednat s Bandarovými muži na Středním východě, se stal ředitelem CIA. Musíme proto očekávat zrychlené stahování jednotek NATO z Afghánistánu a větší zapojení Bandarových lidí do tajných operací CIA.

Leon Panetta, odcházející ředitel CIA, se stal ministrem obrany. Podle vnitřní dohody mezi americkou vládnoucí třídou by měl být tento post rezervován pro člena Komise Bakera-Hamiltona. Panetta, stejně jako Gates, členem byl. V případě nových válek bude omezovat nasazení na zemi, s výjimkou zvláštních jednotek.

V Riyadhu a Washingtonu již vystavili „arabskému jaru“ úmrtní list. Sudairi mohou říct o Středním východě to, co Il Gattopardo (Leopard) říkával o Itálii: „Vše se musí změnit tak, aby vše zůstalo stejným a my zůstali pány.“