Prezident Putin nedávno v New York Times napsal, že válka v Sýrii je bojem proti státu a mezinárodnímu džihádismu. Ve stejné době prezident Hollande řekl TF1, že je to válka za demokracii. To je lež, jak je patrné z pokračování jeho proslovu a tvrzení, že probíhají boje ve třech táborech. Za těmito řečnickými rozpory je konec kolonialismu, ke kterému dochází.
Voltaire Network |
Spojené státy a Rusko se na Ženevské konferenci 1, konané v červnu 2012, dohodly na rozdělení Středního východu na troskách dohody Sykes-Picot z r. 1916. Jde o pokus dosáhnout spravedlivého a trvalého míru, který by znamenal jak skutečný návrat k bipolárnímu světu z dob Sovětského svazu, tak vyloučení Britů a Francouzů z tohoto regionu.
Tento projekt se může zdát být neuskutečnitelným. Nicméně o čtrnáct měsíců později začíná nabývat kontur.
Doposud hráli Evropané dobře. V listopadu 2010 Nicolas Sarkozy a David Cameron podepsali Dohodu z Lancaster House, kterou se tyto dvě země podělily o své síly, tedy o své koloniální síly. Po dohodě s Washingtonem tyto dva státy čekaly na začátek „arabského jara“, aby pak mohly vyvolat násilnosti v Libyi a Sýrii. Svým libyjským agentům přidělily vlajku bývalého krále Idrisse, kolaboranta s Brity. Co se týká Svobodné syrské armády, té přidělily vlajku francouzského mandátu. Z jejich symbolů byl snadno patrné, že tato údajně revoluční hnutí jsou výmyslem bývalých okupantů.
Za pomoci Kataru a Saudské Arábie byli schopni vyvolat v těchto dvou zemích zmatek. Část opozice stavící se proti Muammaru Kaddáfímu a Assadovy se na čas spojila s džihádisty NATO. Nicméně ačkoliv Libyjská džamahírie kvůli neexistujícím mezinárodním spojencům při bombardování zemřela, Sýrie bombardována nebyla a odolala. Již to nebyla otázka svržení institucí, ale volby budoucnosti. Nedorozumění postupně mizela. Dnes, stejně jako ve všech válkách, existují pouze dva tábory: na jedné straně sekulární stát, stojící proti mezinárodnímu džihádismu na straně druhé.
Podobným způsobem byl za druhé světové války izolován Charles de Gaulle se svoji výzvou z 18. června 1940. Na jeho výzvu reagovalo jen málo Francouzů, ať proto, že si mysleli, že válka byla prohraná dříve, než začala, nebo proto, že se jim jeho autokratický charakter nelíbil. Přesto o čtyři roky později dostal na svoji stranu 95% Francouzů, částečně proto, že je vedl k vítězství, a částečně proto, že byl schopen sjednotit je navzdory jejich politickému přesvědčení.
Takže nyní, kdy na svoji stranu získává převážnou většinu Syřanů prezident al-Assad, Francie neví, co dělat. V rozhovoru pro TF1 prezident Francois Hollande tvrdil, že je to válka za demokracii. Podle něj by proto západ měl dostat v Damašku k moci syrské demokraty, tedy, jak objasnil, ani Assada, ani džihádisty. Tato absurdní analýza by znamenala, že na bojišti jsou tři tábory. Pravdou však je, že jsou tam pouze dva, a demokraté se postavili na stranu syrského státu, tedy na stranu prezidenta al-Assada.
V tom v podstatě spočívá jádro mezinárodních souvislostí v této válce: kolonialismus nedává v 21. století smysl. Pokud Spojené státy a Rusko chtějí rozdělit region na sféry vlivu, jak jim umožňuje jejich statut, musí tak učinit na základě něčeho jiného, než co použili Britové a Francouzi v minulém století. Musí uvažovat v rámci aliancí, místo nadvlády.
Články tohoto autora
Odeslat zprávu
