Írán a Izrael

Většina z nás si myslí, že Íránská islámská republika je zaměřena především proti Izraeli. To je nepochopení učení imáma Chomejního a ignorování mnoha vztahů mezi oběma zeměmi.

Rúholláh Chomejní byl antiimperialistou v zemi, která trpěla nejprve od Velké Británie a poté od Spojených států.

Na Západě se o tom neví, ale během první světové války Írán postihl strašlivý hladomor, který zdecimoval třetinu, nebo dokonce polovinu obyvatelstva, a Írán se tak stal jednou z hlavních obětí tohoto konfliktu [1]. Tato katastrofa nebyla na Západě téměř vůbec studována a v pracích o Velké válce se zpravidla nezmiňuje. Íránci jsou každopádně přesvědčeni, že tato genocida byla způsobena rekvizicí úrody pro výživu britské armády proti Osmanům a Rusům. Následně v roce 1953 Spojené království spojilo své síly se Spojenými státy, aby svrhlo premiéra Mohammada Mossadegha, který znárodnil ropu na úkor Anglo-perské ropné společnosti, a prosadilo nacistu Fazlolláha Zahedího jako jeho nástupce [2]. Ten pak s pomocí skupiny revizionistických sionistů delegovaných Jicchakem Šamirem, tehdejším šéfem pobočky izraelského Mosadu, zřídil sadistickou politickou policii SAVAK [3].

Proto jsou spisy ajatolláha Chomejního vždy nejprve namířeny proti Spojeným státům a Velké Británii („velký a malý Satan“), přičemž Izrael je prezentován pouze jako výraz anglosaských států, nikoli jako nezávislá mocnost.

Úzké vazby Perské říše s Izraelem však nikdy nepřestaly. Ropovod Ejlat-Aškelon, vybudovaný v roce 1968 za účasti šáha, dodnes provozuje společnost vlastněná napůl Izraelem a napůl Íránem. Jakékoli zveřejnění informací o vlastnících tohoto ropovodu se v Izraeli trestá 15 lety vězení [4].

Po těchto bodech je vhodné připomenout význam aféry Írán-Contra v dějinách Islámské republiky.

Tuto operaci amerických tajných služeb vymyslel SS-Hauptsturmführer Klaus Barbie, který organizoval diktaturu Huga Banzera v Bolívii a medellínský kartel. Jednalo se o dodávky zbraní proamerickým žoldákům, kteří bojovali proti revoluci hlásící se k Augustu Sandinovi („sandinisté“). Barbie byl však zatčen a vydán do Francie. Případu se ujal plukovník Oliver North, který vedl tajný tým zabijáků v rámci Rady národní bezpečnosti. Představoval si mnohem složitější operaci: osvobodit americké civilisty, kteří byli během libanonské občanské války vzati jako rukojmí, výměnou za zbraně pro Íránskou islámskou republiku, aby se mohla bránit během války, kterou jí vnutil Irák, a svrhnout prezidenta Saddáma Husajna. Tyto zbraně údajně Izrael převzal z těch, které mu dodaly Spojené státy, a předal je Íránu. Některé z nich se však měly dostat k nikaragujským Contras. Tento projekt získal podporu asistenta ministra zahraničí, revizionistického sionisty Elliotta Abramse.

Byl proto navázán kontakt s íránským poslancem Hasanem Rohanim, kterého americké služby znaly ještě z dob šáha. Ten je seznámil s předsedou madžlisu (parlamentu) Hášemím Rafsandžáním. Operace byla tak důležitá, že provize vyplacené posledně jmenovanému mu umožnily stát se nejbohatším mužem ve své zemi.

Přes všechna oficiální vyšetřování, která byla v této temné aféře vedena, zůstává to nejdůležitější utajeno. V každém případě je jasné, že Hasan Rúhání (který se stal prezidentem v letech 2013-2021) a Hášemí Rafsandžání (který se stal prezidentem v letech 1989-1997) byli spolupracovníky týmu Olivera Northa a Elliotta Abramse.

V letech 2006-2007 Elliott Abrams – stále ještě on – spolu s Liz Cheneyovou (dcerou viceprezidenta Dicka Cheneyho) řídil Skupinu pro politiku a operace v Sýrii; průřezovou instituci administrativy Bushe ml. s přísně tajným rozpočtem. Dohlížela na pomoc íránské opozici a všem, kdo bojují proti „režimu mulláhů“, ať už jsou kdekoli.

Oliver North již není aktivní, ale Elliott Abrams organizoval poslední volební kampaň Benjamina Netanjahua, jeho spojenectví s kahanisty (Židovské síly Itamara Ben-Gvira a Židovský domov Bezalela Smotricha), aby reformoval revizionistické sionistické hnutí (fašisty Zeeva Jabotinského [5]), a jeho transformaci izraelských právních ústavních pravidel (což opozice a mnozí komentátoři označili za „státní převrat“).

Íránci nechtějí zničit své soupeře. Proto si zvykli, že když se dvě skupiny dostanou do konfliktu, vytvoří komisi, která je usmíří. Protože se to zpravidla nepodaří a naopak se sama dostane do konfliktu s jinou institucí, vytvoří čtvrtou a tak dále. Nakonec získají velmi složité organizační schéma, v němž sebemenší rozhodnutí vyžaduje tucet podpisů, které se nikdy nikomu nepodaří všechny shromáždit. Systém se tak sám zablokoval.

V letech 1993-1994 vyslaly Revoluční gardy vojáky bojovat po boku NATO do Bosny a Hercegoviny. Přišli na pomoc prezidentovi Aliji Izetbegovićovi. Mezi Islámskou republikou prezidenta Hášimího Rafsandžáního a Anglosasy neexistoval žádný odpor. Na této společné operaci se podílela Saúdská Arábie a Arabská legie Usámy bin Ládina.

V roce 2005 byla zahájena rozsáhlá tisková kampaň proti novému íránskému prezidentovi, antiimperialistovi Mahmúdu Ahmadínežádovi. Agentura Reuters si vymyslela prohlášení prezidenta Mahmúda Ahmadínežáda, aby lidé uvěřili, že chce vymazat Izrael z mapy. Tento falešný citát vyvolal odsouzení Rady bezpečnosti OSN, než byla intoxikace odhalena a agentura Reuters napsala popření [6]. Prezident Ahmadínežád pouze řekl, že Stát Izrael bude stejně jako Sovětský svaz časem smeten, nikoli že by jeho obyvatelstvo mělo být svrženo do moře. Nevadí: nepravdivý citát je nyní zařazen do mnoha knih jako prokázaný fakt.

V té době také Anglosasové zahájili kampaň, která měla lidem vnutit, že Írán chce získat jaderné zbraně, aby rozdrtil Izrael. Doufali, že tak ospravedlní útok na Írán po útocích v Afghánistánu a Iráku [7]. Byl to však šáh, kdo chtěl získat atomovou bombu; tento projekt slavnostně opustil imám Ruholláh Chomejní v roce 1988 a od té doby jej nikdy neoživil.

V roce 2009, kdy se Spojené státy pokusily o barevnou revoluci během znovuzvolení nacionalistického prezidenta Mahmúda Ahmadínežáda. Washington tehdy jednoznačně spoléhal na bývalého prezidenta Hášemího Rafsandžáního. Nakonec se jim v roce 2013 podařilo vyjednat s vyslanci nejvyššího vůdce ajatolláha Alího Chameního vyřazení Ahmadínežádovy skupiny z prezidentských voleb a jmenování Hasana Roháního.

V roce 2011 byl jmenován šéf íránské kontrašpionáže pověřený bojem proti infiltraci Mosadu, který byl... izraelským agentem. Ve funkci zůstal až do roku 2021 a nyní žije v Izraeli. Obklopil se týmem asi dvaceti lidí, kteří s ním uprchli do Izraele. Byli to oni, kdo zorganizovali atentáty na jaderné vědce a krádež archivů, které vystavil Benjamin Netanjahu.

Za těchto podmínek není překvapivé, že íránský zdroj informoval Izrael o místech a časech, kdy by mohl jednoho po druhém zavraždit vůdce Hizballáhu. Zvláště když nejvyšší vůdce v současné době jedná s Bidenovou administrativou s cílem dosáhnout dohody před 5. listopadem, kdy se v USA konají prezidentské volby. To znamená, že proameričtí stoupenci jsou dnes v Teheránu silnější než kdy jindy.

Hlavní íránský problém nespočívá v protikladu mezi konzervativci a renovátory, jak tvrdí západní tisk (konzervativec Mahmúd Ahmadínežád byl pro svobodu nošení závoje a plnovousu, zatímco renovátor Mír Hosejn Músáví byl proti svobodě homosexuálů), ale v paralýze institucí. V Íránu jistě existuje protižidovský proud, stejně jako existovala nacistická strana, ale židovská komunita je zastoupena v madžlisu (parlamentu). Íránský politický život lze vysvětlit spíše sociologicky: buržoazie Teheránu a Isfahánu čerpá své bohatství z mezinárodního obchodu, a proto usiluje o zrušení hranic, zatímco prostí lidé na venkově vzpomínají na hladomor, který zdecimoval jejich rodiny pod nepružným pohledem Anglosasů.

Co si musíte zapamatovat:
• Malá íránská menšina sympatizuje se Západem a Izraelem. Prezident Rafsandžání poslal vojáky bojovat pod velením NATO do Bosny a Hercegoviny.
• Není nemožné zastávat protiizraelský diskurs a zároveň obchodovat s Tel Avivem: i dnes oba státy společně provozují ropovod, který je pro izraelskou ekonomiku zásadní.
• Proizraelští příznivci zastávají v Islámské republice významné pozice. Není překvapivé, že to byli právě íránští představitelé, kdo zradil Hasana Nasralláha.