Varování před bouří v Íránu

Projekt šejka Hassana Rohaniho

Od Chomejního revoluce podporoval Írán všechna anti-imperialistická hnutí na Středním východě, bez ohledu na náboženství jejich členů. Nicméně tato politika byla silně napadána „zelenou revolucí“ v r. 2009. V té době „modernistický“ kandidát Mirhossein Moussaoui během své volební kampaně řekl, že zatímco vítá odboj Hamasu a Hizballahu, není na Íráncích, aby platili za jejich vybavení nebo za obnovu Palestiny a Libanonu. Ihned po svém zvolení, v r. 2013, prezident šejk Hassan Rohani zaskočil komentátory tím, že se oháněl klíčem a hlásal, že by dal íránskou státní pokladnu do služeb vlastních lidí, místo aby financoval riskantní hnutí odboje, z nichž některá nejsou dokonce ani šíitská. Nicméně Íránci jeho kontroverzi věnovali pramalou pozornost a mylně ji považovali za politikaření.

Po svém zvolení šejk Rohani vyvolal ve své zemi velké naděje, kdy byli voliči přesvědčováni, že dosáhne dohody se Spojenými státy a Evropskou unií, která skoncuje se „sankcemi“ a zlepší jejich kupní sílu. Dnes Írán opětovně získal svoji schopnost prodávat svoji ropu na mezinárodním trhu, takže má k dispozici zahraniční měnu. Národní měna, rial, se nyní stabilizovala.

Nyní se dostáváme ke kritice: šejk Rohani tajně vyjednal dohodu s Washingtonem a Bruselí, kterou by měl brzy zveřejnit [1]. A tato dohoda zachází mnohem dále, že návrh Hosseina Moussaouiho před pěti lety. Neznamená nic menšího, než že přehazuje Írán do tábora Západu, navzdory jeho nedávnému vstupu do Šanghajské organizace spolupráce, SCO.

Podle této dohody bude Írán dodávat plyn do Evropské unie. Tím se EU zbaví své závislosti na Rusku a rozjede novou studenou válku. Navíc tento plyn nebude dostupný pro Čínu a její rozvoj [2].

24. září šejk Rohani o tom mluvil se svým rakouským protějškem, Hansem Fisherem, během Valného shromáždění OSN; Rakousko zajišťuje řízení projektu plynovodu Nabucco. Tito dva muži probírali financování napojení se na íránský plyn a plynová pole, jehož náklady mají dle očekávání dosáhnout 8,5 miliard dolarů. Jde o mega projekt, který by měl přinést spoustu korupce.

Tato dohoda má podle očekávání uzavřít spory kolem údajné bomby, kterou měl po zvolení Mahmouda Ahmadinejada v r. 2005 Írán údajně mít během „pár týdnů“ [3].

Konflikt mezi pro-americkými a anti-imperialistickými silami

Na rozdíl od zjednodušené představy šířené atlanticistkou propagandou neprovedlo islámskou revoluci šíitské duchovenstvo, ale byla vedena jak proti němu, tak proti šáhovi. Dokonce i duchovenstvo popisovalo ajatolláha Chomejního jako „rozkolníka“, dokud se držel lidového hnutí, a nakonec s imámem souhlasilo. Vztahy mezi revolucionáři a duchovenstvem opět ochladly během války, zahájené v té době Irákem, kdy si Strážci revoluce – včetně Mahmouda Ahmadinejada – povšimli, že děti duchovních se na frontě nevyskytují.

Po staletí šíitské duchovenstvo svoji moc v Íránu využívalo a zneužívalo. Revoluce ajatolláha Ruhollaha Chomejního byla stejně tak reformou šíismu, jako bojem za národní osvobození. Před ním íránští šíité velmi želeli smrti imáma Aliho, pokoušeli se ho napodobovat a bojovat s nespravedlností.

Co se týká způsobů, tak když všichni hájí stejné principy, nečiní to stejným způsobem: jak duchovenstvo (včetně šejka Hassana Rohaniho, který je nyní jeho představitelem), tak „síly revoluce“ (představované především bratry Larijaniovými) upřednostňují nátlak, zatímco anti-imperialisté (jejichž vůdcem je Mahmoud Ahmadinejad) obhajují hodnotu toho jít příkladem. Tudíž Ahmadinejad během svého funkčního období narážel na fanatickou politiku a otevřeně se veřejně postavil proti povinnému nošení závoje ženami a silnému doporučení, aby muži nosili plnovous. Konflikt se stal tak akutním, že zaměstnanci úřadu prezidenta byli zatýkáni a uvězňováni na několik měsíců za „čarodějnictví“(sic).

Nejvyšší vůdce, ajatolláh Ali Chamenei, který je zásadním stoupencem ajatolláha Ruhollaha Chomejního, má větší pravomoci, než prezident, ale může jen ojediněle zasahovat. V posledních letech se pokusil omezit iniciativy nezkrotného Mahmouda Ahmadinejada a přinutit ho udržet svoji alianci s bratry Larijaniovými. Ahmadinejad se s ním pak tvrdě střetl, obzvláště ohledně jeho volby vice-prezidenta Esfandiara Rahim Mashaei, ale pak ho vrátil do řad vedoucích pracovníků prezidentské kanceláře. Nakonec se však aliance mezi Larijanim a Ahmadinejadem rozpadla ve zhoubné atmosféře korupčních obvinění [4].

Reakce na projekt šejka Hassana Rohaniho

Více než rok po jeho zvolení obliba šejka Rohaniho klesá, veřejné mínění je rozděleno na ty, kteří ho obviňují z toho, že toho mnoho nezměnil, a na ty, kteří ho obviňují z toho, že prosazuje sociální třídu na úkor většiny. Podle důkazů pokud by bylo Mahmoudu Ahmadinejadovi umožněno kandidovat v příštích prezidentských volbách, byl by zvolen v prvním kole. Nicméně není pravděpodobné, že se mu naskytne příležitost. V r. 2013 bylo jeho kandidátovi, Esfandiaru Rahim Mashaeimu, zakázáno kandidovat, zatímco průzkumy mínění udávaly jeho vítězství ve druhém kole. Bude učiněno vše, aby se Ahmadinejadovo zvolení v r. 2017 znemožnilo.

V každém případě nebyl bývalý prezident nikdy tak aktivní, jako dnes. Mobilizuje svůj tábor a zdá se jistým, že zabrání Íránu odklonit se do tábora atlanticistů. Jako známku jeho pravděpodobného vítězství nejvyšší vůdce dovolil jeho stoupencům zorganizovat anti-imperialistickou mezinárodní konferenci, proti které se vloni stavěl [5]. Ajatolláh Ali Chamenei na ní dokonce poslal svého zástupce. Takže by měl vetovat Rohaniho projekt.

Pro následovníky Chomejního by se tento projekt rovnal zničení Revoluce a návratu do dnů šáha. Írán by ustoupil od svého politického vlivu a věnoval by se mezinárodnímu obchodu. Doma by to opět znamenalo blahobyt pro vůdce, ale ne nezbytně pro lidi. Mimochodem, lidé na Středním východě, kteří dosáhli výdobytků na Washingtonu, Londýně a Tel Avivu, především v Libanonu, Gaze, Sýrii a Jemenu, by se opět stali postupně opuštěnými a žebráky.

Americký „plán B“

Je pravděpodobné – mimo předčasné smrti nejvyššího vůdce – že Rohaniho plán selže, takže Washington nadále připravuje svůj „plán B": rozsáhlou destabilizaci země, mnohem větší, než byla ta v r. 2009. Tehdy bylo cílem přimět lidi věřit ve zfalšování prezidentských voleb, které by jinak vyhrála pro-americká strana [6]. Tentokrát půjde o remake syrské pseudo-revoluce z r. 2011.

V posledních pěti letech Washington vytvořil, a nadále vytváří, více než 70 satelitních televizních stanic ve farsí, ačkoliv tímto jazykem mluví na celém světě jen asi 100 milionů lidí, z nichž 80 milionů žije v Íránu. Každý spojenec Spojených států, od Evropské unie po Jižní Koreu, byl požádán, aby vysílal programy pro Íránce. Pokud by všechna tato média vysílala podvodnou zprávu zároveň, připadala by Íráncům jako jistá, kdy se většina z nich odvrátila od státní televize, kterou považují za příliš militantní či příliš puritánskou.

Navíc nikdo neví, kdo vede v Íránu cenzuru internetu. Aby se zabránilo šíření pornografie, jsou všechna videa nepřístupná a mnoho internetových stránek také. Nicméně každý Íránec si pořídil proxy, který mu umožňuje cenzuru obejít. Jediným výsledkem této praxe je zdiskreditování státu; což je situace, kterou Spojené státy neopomenou využít.

Proto lze předpovídat, že v případě pádu šejka Hassana Rohaniho vypustí Washington falešné zprávy, kterým veřejnost uvěří. S digitálními technikami je možné ukazovat fiktivní aktuální události, jak zažili v Libyi (o pádu Libyjské džamahírie, odvysílaném čtyři dny předem, aby se zdemoralizovalo obyvatelstvo) a v Sýrii (zprávy o mnoha protestních akcích, které všichni viděli, ale které nikdy neexistovaly).

Odmítnutí Rohaniho projektu proto jen poskytne signál pro novou konfrontaci.