Pozadí tureckého monstrprocesu

Procesu Ergenekon, jenž ve věznici Silivri vynesl 5. srpna rozsudky, “odporoval normám demokratické justice”. Byl veden “speciálními žalobci před zvláštním soudem”. Mnohé z důkazů byly “obhájci napadeny jako padělky”. “Svědci”, mající prokázat jejich ”autenticitu”, “zůstali v anonymitě”.

Obžalované nespojoval jen “odpor k hegemonii Spojených států”. Jsou totiž i “členy Dělnické strany (ISCI Partisi)” - ať už “historicky” či “v případě vojáků až od zániku SSSR”. Tento politický subjekt - “kemalisticko-maoistické” orientace” - sice “mezi opozicí proti vládnoucí AKP tvoří jen malou menšinu”. Právě on je však ”hnutím, které je ideologicky s to svést boj proti tureckému členství v NATO a zapojení země do tajné války proti Sýrii”.

Je totiž pravým opakem toho, co v zemi představují “vláda a stoupenci Recipa Tayyipa Erdogana” (“turecký ekvivalent italské Křesťanské demokracie”). Tedy “absolutní podpory Atlantické alianci” - a “´odlehčené´ verze konfesní strany”. Křesťanská demokracie se “strukturovala kolem zednářských lóží”. “Financovala ji mafie”. AKP se “strukturuje kolem Muslimského bratrstva”. “Financuje se pleněním severní Sýrie.”

V roce 2003 se turecký “parlament postavil na odpor útoku NATO na Irák”. Dokázal “alianci zabránit ve využití tureckých vojenských základen”. Nic podobného “zatím neudělal žádný jiný stát NATO, dokonce ani Německo nebo Francie”.

Erdogan naproti tomu prosadil, že “na tureckém území, v Izmiru, bylo dislokováno jedno z nejdůležitějších center velení aliance, Landcom, zodpovědné za pozemní síly jejích 28 členských zemí s cílem napadnout a zničit sousední Sýrii”.

“O spojení mezi tureckým státem a mafií se ví už od nehody v Susurluku (1996), kdy šéf protipovstaleckých struktur Husseyin Kocadag a kápo pravicových Šedých vlků a drogový dealer Abdullah Catlin i se svou metresou zahynuli ve voze pravicového poslance a drogového barona Sedata Bucaka. Tyto vazby trvají dodnes při plenění Sýrie, v níž bylo na tisíc továren uzavřeno, rozkradeno a odvezeno do Turecka a z níž se pod ochranou státu ilegálně rozprodávají i archeologické nálezy.”

Za “dekádu vlády AKP dosáhlo Turecko světového rekordu co do podílu uvězněných vrcholných důstojníků (přes dvě třetiny všech generálů a admirálů) i politických předáků, parlamentních žurnalistů i právníků”. Ač je “symbolem dvojího metru” - a “za ´demokracii´ je rozhodně považovat nelze” - je “stále členem NATO a jednání, směřující k jeho členstvív Evropské unii, pokračují”.

Cílem ministra zahraničí Ahmeta Davutoglu bylo “vyvést zemi z bezvýznamna”, v němž trčí už “od rozpadu Otomanské říše”. Plán, vyvolávající zprvu sympatie, je však v troskách: “Předčasná jistota, že Sýrie zkolabuje a rozpadne se, vedla AKP k jednání plnému arogance a obnově konfliktů se všemi sousedy .

Dokud “Turecko své mezinárodní vztahy zlepšovalo, zaznamenávalo spektakulární ekonomický růst: 9,2 % v roce 2010. Erdogan tehdy slíbil, že zemi změní v desátého největšího výrobce světa.” Po “válkách v Libyi a Sýrii však růst klesl na 2,2 % v roce 2012 a v roce 2013 může dokonce zmutovat v recesi”.

Dokud AKP své krédo tutlala, skórovala i ve volbách. Ještě v roce 2012 získala “49,83 % hlasů, což jí zajistilo velkou většinu ve Velkém národním shromáždění”. Jen co svou “diktaturu etablovala naplno”, se “politika AKP změnila”. To nutně “zúžilo i její sociální zázemí”.

Sázkou na “islamizaci společnosti” se “odřízla od alavitů, Kurdů i sunnitských struktur sekulární orientace”. Tím se rázem propadla do “menšinové pozice”. Víc než co předtím to ilustrovala “vlna červnových protestů na náměstí Taksim”. Vláda, nasazená muslimskými bratry, utahuje “autoritářské” šrouby.

Svobodná média poníženě mlčí. Demokratické partaje vábí islámský totáč do EU. Kapkou rosy, zjevující euroatlantický striptýz, je tak i otomanský revanš na huntě.