Ukrajina: Druhá světová válka nikdy neskončila

Britská tajná služba MI6 a americká CIA vytvořily během studené války s ukrajinskými banderisty spojenectví. Místo aby byli souzeni v Norimberku, kam jednoznačně patřili, stali se pro ně stínovými vojáky, kteří svou protiruskou posedlost teď mohli provozovat ve jejich službách.

Chceme-li pochopit podstatu toho, co se právě odehrává, musíme vědět, co se západní veřejnosti důsledně tají: Totiž jak se tito fanatici zmocnili Ukrajiny, poté ji ovládli a jakkoli to mnohým může znít fantasticky, de facto jako jediní z poražených pokračovali ve druhé světové válce proti Rusku. V roce 2000 se tito zběsilci změnili z pomocných sil na americké šokové jednotky a se sionisty uzavřeli pakt proti Rusku. Právě tento pakt vedl k současné válce.

Banderisté zevnitř i zvenčí

Když Sovětský svaz na počátku devadesátých let zakolísal, banderitští vůdci vystoupili ze stínu do hlavního proudu. Někteří z nich přežili druhou světovou válku a období nepokojů, které následovaly (1945-50). V roce 1954 jim udělil milost Nikita Chruščov (sovětský vůdce ukrajinského původu, který rovněž připojil ruský Krym k Ukrajině) a integroval je do systému. Vstoupili do komunistické správy, udrželi si však vazby mezi sebou navzájem a s vnějšími banderisty z Antibolševického bloku národů (ABN) a Světové antikomunistické ligy (WACL).

Zatímco Gorbačovem oslabený SSSR kolísal, hrstka studentů, z nichž někteří byli banderisté, zorganizovala v říjnu 1990 na náměstí Majdan (tehdy ještě „Náměstí říjnové revoluce“) hnutí proti jakékoli formě spojení s Ruskem. Tomu se začalo říkat „žulová revoluce“; období velkého intelektuálního zmatku. V té době mnoho Ukrajinců neuvažovalo o tom, že se Rusové chtějí osvobodit od sovětského režimu tak jako oni. Mnozí přijali tezi, že SSSR je jen formou ruského imperialismu a že Rusové chtějí zničit jejich zemi.

Když Ukrajina 24. srpna 1991 vyhlásila nezávislost, banderisté vyšli zcela otevřeně ze stínu. Neprezentovali se jako bývalí spolupracovníci nacistů, kteří se dopustili zločinů proti lidskosti, ale jako „nacionalisté“ a protisovětští militanti. Podařilo se jim přimět mladé brance, aby podepsali dokument, v němž se zavazují v případě konfliktu k boji proti Rusku. Podařilo se jim také v roce 1992 zorganizovat sedmitisícovou demonstraci v ulicích hlavního města na oslavu 70. výročí banderitské armády – tentokrát už za účasti Banderovců zvenčí, kteří se vrátili do země.

Reorganizace banderovců (1990-98)

Vnitřní banderisté (OUN-B) se rozdělili na Sociálně nacionalistickou stranu Ukrajiny (SNPU) a poté stranu Svoboda, zatímco ti ostřílenější vytvořili Ukrajinské národní shromáždění a Ukrajinské lidové sebeobranné milice.

Polovojenské jednotky Andrije Biletského ("Bílý Führer") se od Svobody administrativně oddělily, aby vytvořily vlastní organizaci. Svoboda se ale neproměnila. Platforma strany nadále uváděla, že hodlá "fyzicky zlikvidovat“ veškerou ruskojazyčnou inteligenci a bez soudu povraždit všechny ukrajinofoby. Strana začala zakládat tajné informační složky o proruských, prorumunských, promaďarských a protatarských občanech, protože " toto stádo by se mělo snížit asi o 5 až 6 milionů jedinců“.

Ukrajinským milicím lidové sebeobrany předsedal banderista Jurij Šuchevyč, syn známého válečného zločince. Jeho skupina se zapojila pod vedením CIA do válek proti Rusům, často na straně islamistů. Není jisté, zda bojovali s Gruzínci v Abcházii (1998), ale zcela jistě s Rumuny v Podněstří (1992), s arabskou legií Usámy bin Ládina v Jugoslávii (1992-95), s Azery v Náhorním Karabachu (do roku 1994) a především s islamisty v první čečenské válce.

Ruská prokuratura identifikovala několik vedoucích bojovníků, včetně Igora Mazura, Valerije Bobroviče, Dmytra Korčyňského, Andrije Ťahniboka (bratr Oleha Ťahniboka), Dmytra Jaroše, Vladimira Mamalygy a Olexandra Muzyčka. Vyznačovali se jak svými bojovými schopnostmi, tak mimořádnou krutostí. Olexandr Muzyčko byl Islámským emirátem Ičkeria (Čečensko) povýšen na „hrdinu národa“ za to, že „lámal ruským důstojníkům prsty, vypíchal jim oči, vytrhával jim nehty a zuby a pak je zastřelil. Stal se šéfem osobní stráže Emira Džokara Dudaeva.

Atentát na Georgie Gongadzeho (2000)

Leonid Kučma během svého prezidentování zprivatizoval vše, co mohl. Bohatství se tak soustředilo do rukou třinácti oligarchů seskupených do tří klanů (Doněck, Dněpropetrovsk a Kyjev). Brzy měli větší moc než politici. Tento systém, který dodnes přetrvává, fakticky zbavuje Ukrajince suverenity a jejich zemi zcela rozostřil hranice.

V roce 2000 zmizel novinář Georgiy Gongadze, který odjel bojovat do Gruzie s banderisty, a poté vyšetřoval korupci prezidenta Kučmy a jeho doprovodu. Jeho tělo bylo později nalezeno rozčtvrcené a postříkané dioxinem, aby bylo obtížné jej identifikovat. Tehdy předsedovi Nejvyšší rady unikly nahrávky rozhovoru mezi prezidentem Kučmou, šéfem jeho kabinetu a ministrem vnitra o tom, jak Georgije Gongadzeho umlčet. Konec Kučmova prezidentství byl žalostný.

Zavražděný novinář Georgij Gongadze

Koncem roku 2000 uspořádal americký velvyslanec Lev E. Dobriansky (vůdce Banderovců v USA) ve Washingtonu konferenci o bilaterálních vztazích mezi USA a Ukrajinou. Zaznělo 70 projevů ve 12 pracovních skupinách. Delegaci Republikánské strany vedl sionista Paul Wolfowitz, delegaci Demokratické strany Zbignew Brzezinki.

Wolfowitz pochválil likvidaci ukrajinských jaderných zbraní, uzavření černobylské elektrárny a členství v Partnerství pro mír s NATO, načež oznámil uvolnění půjčky MMF ve výši 2,6 milionu dolarů a přiznal tlak Washingtonu na EU, aby Ukrajinu přijala za člena. Především však zdůraznil, že Rusko je stále imperialistickou velmocí, jak prý ukázala válka v Čečensku, které se banderisté aktivně zúčastnili. Bylo je prostě nutné proti Rusku podpořit.

Brzezinski zase přirovnal Ukrajinu k Rusku, shledal ji však demokratičtější a méně zkorumpovanou (!). Obšírně se přimlouval, aby Ukrajina nebyla považována za stát postsovětský, ale za evropský, a aby tak snáze mohla vstoupit do uzavřeného klubu Evropské unie.

Sumasumárum: Banderitští spojenci z dob studené války byli nyní uznáni jako jedni z hlavních spojenců USA při výstavbě „amerického unipolárního světa.

Oranžová revoluce (2004)

Prezidentské nástupnictví nemělo změnit rovnováhu mezi klany. Kučma (klan Dněpropetrovsk) nakonec ustoupil kandidatuře svého premiéra Viktora Janukovyče (klan Donětsků). Volby sice vyhrál, ale vyvolalo to ostrý protest kyjevského klanu (podporovaným Národní nadací pro demokracii – NED. Volby se proto opakovaly – a v nich už zvítězil Viktor Juščenko. Tedy to, co je dnes známé jako "oranžová revoluce".

Nový tým se však rychle rozpadl na skupiny za Viktorem Juščenkem na jedné straně a Julií Tymošenkovou na straně druhé. Banderisté využili vnitřního rozkolu v oligarchii k tomu, aby v obou táborech posunuli své pěšáky o něco výše.

Z iniciativy CIA Banderovci z Ukrajinské lidové sebeobrany spolu s islamisty vytvořili 8. května 2007 v Termopolu protiruskou „Antiimperialistickou frontu“ pod společným předsednictvím Dmytra Jaroše a emíra Ičkeria, Dokka Umarova. Zúčastnily se jí obdobné organizace z Litvy, Polska, Ukrajiny a Ruska, včetně islamistických separatistů z Krymu, Adygeje, Dagestánu, Ingušska, Kabardino-Balkarska, Karačajeva-Čerkeska, Osetie a Čečenska. Dokka Umarov, který tam kvůli mezinárodním sankcím zatím nemohl přijet, nechal svůj projev alespoň přečíst. Jinak řečeno: Nacistické Ministerstvo východu Alfreda Rosenberga a ABN Stepana Bandery byly pod záštitou ukrajinského státu oživeny v jiném nátěru.

Židovská karta

Rozdělení kyjevského klanu umožnilo zvolení Viktora Janukovyče v roce 2010. Klanový systém nahradil svou rodinou, kterou umístil na nejvyšší místa státu. Pochopil, že je důležitější udržovat dobré vztahy s příbuzným než zastupovat konkrétního oligarchu. Tento „nový“ prezident Janukovyč prostřednictvím své politické strany Strana regionů postupně ovládl veškerý politický a ekonomický život. Ze systému tak vypadlo pět oligarchů, kteří by se jinak spojili se Straussiany a Banderisty, aby znovu získali moc.

Propaganda však jela naplno, takže Ukrajinci si většinově na přítomnost Banderovců – nyní financovaných židovským oligarchou Ihorem Kolomojským (majitelem významné části privátních médií včetně televize), postupně zvykli. V roce 2011 prosadili zákon zakazující oslavy konce druhé světové války – protože jej vyhráli Sověti a prohráli Banderovci. Prezident Juščenko tento zákon ale odmítl podepsat. Rozzuření banderisté pak zaútočili na průvod veteránů Rudé armády – a nic se jim nestalo. O dva roky později města Lvov a Ivano-Frankivsk zrušily ceremonie Dne vítězství a zakázaly všechny oslavy. Prezident Juščenko rezignovaně – krátce před koncem svého funkčního období – udělil válečnému zločinci Stepanu Banderovi titul „Hrdina národa“.

Když komunistickou stranu udivilo, že Žid financuje neonacisty, Židovský výbor Ukrajiny dotčeně odpověděl, že tím komunisté šíří novou verzi antisemitského narativu, že to byli Židé, kdo přivedli bolševiky k moci a že to byli Židé, kteří rozpoutali druhou světovou válku. A bylo ticho.

Dál už jako po másle…

Další převrat – takzvanou Revoluci důstojnosti – v roce 2014 již zorganizovala sionistka Victoria Nulandová (náměstkyně Obamova ministra zahraničí) s pomocí bojem zocelených banderistů. Tentokrát se prezidentem stal oligarcha Petro Porošenko a oficiální místa byla již zcela otevřeně obsazena Banderovci.

Třetina ministrů byla ze Svobody nebo z Ukrajinských milicí lidové sebeobrany. Andrij Parubij se stal tajemníkem Rady národní bezpečnosti a obrany a Dmytro Jaroš jeho zástupcem. Nový režim okamžitě zakázal ruský jazyk, přestože jím mluvila asi polovina Ukrajinců.

Krym tento brutální akt odmítl, hlasoval pro nezávislost a připojil se k Ruské federaci, zatímco oblasti Donbasu (Doněck a Luhansk) se prohlásily za autonomní.

V březnu 2014 se Ukrajinské národní shromáždění a milice Ukrajinské lidové sebeobrany přejmenovaly na Pravý sektor pod vedením Dmytra Jaroše a Andrije Bilet

Druhá světová válka prý neskončila

V dubnu 2015 Nejvyšší rada prohlásila členy Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN) za „bojovníky za nezávislost“. Zákon byl schválen v prosinci 2018 prezidentem Porošenkem. Bývalí Waffen SS dostali zpětně nárok na odchod do důchodu a dostali další nejrůznější výhody.

Školní osnovy byly změněny tak, aby se děti učily novou historii (kdyby o ní západní veřejnost věděla, byla by šokovaná): Druhá světová válka prý neskončila, ale brzy skončí – a to porážkou Ruska a triumfem Ukrajiny.

Banderisté všude postupovali na způsob nacistických útočných oddílů (SA) ve 30. letech 20. století: Zcela otevřeně tlačili na soudy, soudcům vyhrožovali, administrativu podrobili skutečnému teroru, aby přinutily starosty a guvernéry jednat podle jejich požadavků. Jejich nejznámějším „vymáháním práva“ bylo beztrestné upálení desítek lidí včetně žen a děti v Domě odborů v Oděse.

Nikoho příliš neznepokojovalo, když Irina Farionová, poslankyně za Svobodu v letech 2012 až 2014, prohlásila:

"Máme jen jeden cíl: zničit Moskvu. Pro tohle žijeme, pro tohle jsme přišli na svět: zničit Moskvu. Zničit nejen Moskvany v naší zemi, ale i tu černou díru pro evropskou bezpečnost, která musí být vymazána z mapy světa,“

Zatím poslední krok Banderovců: Volodymyr Zelenskyj

Židovský oligarcha a sponzor banderovců Ihor Kolomojskij přivedl do politiky komického herce Volodymyra Zelenského. Odvysílal mu televizní seriál Sluha lidu, pak pro něj zorganizoval politickou stranu a nakonec ho přivedl k prezidentským volbám.

Alexej Arystowitsch, poradce prezidenta Zelenského pro strategickou komunikaci, se na hodině politické komunikace ptá: „Jak můžeme podvádět? Kdo může definovat principy?“, pak si všiml, že odpovědi nepřicházejí, a říká: „Musíte říct pravý opak. Pokud jste silní, ukažte, že jste slabí. Pokud jste blízko, ukažte, že jste daleko. Pokud jste daleko, ukažte, že jste blízko. Musíte udělat opak skutečné situace. Všimněte si, že toto není triviální záležitost. Jak přesně podvádíte? Jakým směrem se rozhodnout podvádět, abyste podváděli správně a úspěšně. Vědecky řečeno klamat."

Zelenského (Kolomojského) program se skládá ze šesti bodů:
– Decentralizovat moc v souladu s evropskými standardy
– Transformovat veřejnou správu na prefektury evropského typu
– Zvýšit životní úroveň Ukrajinců nad evropský průměr
– Přijmout zákony nezbytné pro provádění dohody o přidružení mezi Ukrajinou a EU
– Rozvíjet spolupráci s EU a NATO
– Reformovat ozbrojené síly v souladu se standardy NATO.

Ukrajinci, kteří ocenili křížovou výpravu tohoto mladého umělce, který se samozřejmě (jako všichni před ním) především vymezoval proti korupci. Svedeni jeho evropským snem o rychlé změně tragické životní úrovně Ukrajinců mávli rukou nad jeho obdivem k NATO, a 21. dubna 2019 jej zvolili prezidentem 73 % hlasů.

V březnu 2021 město Ternopol a poté Lvovská oblast přejmenovaly své stadiony na počest generála Romana Shukheviče (otce zakladatele Ukrajinské lidové sebeobrany) a Stepana Bandery.

1. července 2021 prezident Zelenskij vyhlásil zákon o původních obyvatelích Ukrajiny. Občané ruského původu se již proto nemohou u soudu dovolávat standardních lidských práv.

2. listopadu 2021 se Dmitrij Jaroš stal poradcem vrchního velitele ukrajinských armád generála Valerije Zalužného. Všechny banderovské polovojenské organizace – 102 000 mužů – byly začleněny do ozbrojených sil Ukrajiny. Pak vypracovali plán útoku na Krym a Donbas. USA, respektive „jejich“ NATO, které už na místě mělo poradce a vojenské instruktory, jim k tomu poslalo zbraně.

24. února 2022 ruský prezident Vladimir Putin spustil „Speciální vojenskou operaci“, aby „denacifikoval Ukrajinu“.

Jak to dopadne? Skončí – údajně neskončená – Druhá světová válka plynulým přechodem do Třetí, jaderné?