Smysl války v 21. století

UKRAJINA: Od konce druhé světové války před 77 lety zažili Evropané (s výjimkou bývalé Jugoslávie) na svém území pouze mír. Na tuto vzdálenou vzpomínku zapomněli a s hrůzou objevují válku na Ukrajině. Afričané od Velkých jezer, bývalí Jugoslávci a muslimové od Afghánistánu po Libyi, procházející Africkým rohem, na ně pohlížejí s odporem: Evropané po mnoho desetiletí ignorovali jejich utrpení a obviňovali je, že mohou za neštěstí, které je postihlo.

Válka na Ukrajině začala podle některých nacismem, podle jiných před osmi lety, ale v povědomí lidí na Západě je stará teprve dva měsíce. Vidí část utrpení, které způsobuje, ale ještě nevnímají všechny její rozměry. Především si ho špatně vykládají podle zkušeností svých pradědečků a prababiček, a ne podle svých vlastních zkušeností.

Války jsou jen sledem zločinů

Jakmile válka začne, zakazuje nuance. Nutí každého, aby se zařadil do jednoho ze dvou táborů. Dvě čelisti šelmy okamžitě rozdrtí ty, kteří se nepodřídí.

Zákaz nuancí nutí každého přepisovat události. Existují pouze „dobří„, my a „zlí„, ti na druhé straně. Válečná propaganda je tak silná, že po nějaké době už nikdo nedokáže rozlišit fakta od toho, jak jsou popisována. Všichni jsme ve tmě a nikdo neví, jak rozsvítit světlo.

Válka způsobuje utrpení a smrt bez rozdílu. Nezáleží na tom, ke které straně patříte. Nezáleží na tom, zda jste vinni, nebo nevinní. Člověk trpí a umírá nejen údery těch na druhé straně, ale také kolaterálně od těch na straně vlastní. Válka není jen utrpení a smrt, ale také nespravedlnost, která se snáší mnohem hůře.

Žádná z pravidel civilizovaných národů nezůstávají zachována. Mnozí podléhají šílenství a přestávají se chovat jako lidé. Už neexistuje žádná autorita, která by lidi donutila čelit následkům jejich činů. Na většinu lidí se již nelze spolehnout. Člověk se stal pro člověka vlkem.

Děje se něco fascinujícího. Jestliže se někteří lidé mění v kruté bestie, jiní se stávají světlými a jejich oči nás osvěcují.

Strávil jsem deset let na bojištích a nikdy se nevrátil domů. I když teď před utrpením a smrtí utíkám, stále mě ty pohledy neodolatelně přitahují. Proto válku nenávidím, a přesto mi chybí. Protože v té spleti hrůz se vždycky najde vznešená podoba lidskosti.

Války 21. století

Rád bych vám nyní nabídl několik myšlenek, které vás nezavazují k tomu či onomu konfliktu, a už vůbec ne k té či oné straně. Jen zvednu závoj a vyzvu vás, abyste se podívali, co skrývá. To, co se vám chystám říci, vás možná šokuje, ale mír můžeme nalézt jen tak, že přijmeme realitu.

Války se mění. Nemluvím o zbraních a vojenských strategiích, ale o důvodech konfliktů, o jejich lidském rozměru. Stejně jako přechod od průmyslového kapitalismu k finanční globalizaci mění naše společnosti a rozmělňuje principy, které je organizovaly, tak tento vývoj mění i války. Problém je v tom, že již nyní nejsme schopni přizpůsobit naše společnosti této strukturální změně, a proto jsme ještě méně schopni přemýšlet o evoluci válek.

Válka se vždy snaží řešit problémy, které politika nedokázala vyřešit. Nedochází k ní, když jsme na ni připraveni, ale až když jsme vyloučili všechna ostatní řešení.

Přesně to se dnes děje. Američtí Straussové neúprosně zahnali Rusko na Ukrajině do kouta a nedali mu jinou možnost než válku. Pokud budou spojenci trvat na jejím zatlačení zpět, vyvolají světovou válku.

Období mezi dvěma epochami, kdy je třeba přehodnotit mezilidské vztahy, je příznivé pro tento druh katastrofy. Někteří lidé nadále uvažují podle zásad, které se osvědčily, ale již nejsou přizpůsobeny současnému světu. Přesto postupují vpřed a mohou vyvolávat války, aniž by chtěli.

Jestliže v době míru rozlišujeme mezi civilisty a vojáky, v moderní válce už tento způsob uvažování nedává smysl. Demokracie smetla organizaci společnosti na kasty nebo řády. Každý se může stát bojovníkem. Masové mobilizace a totální války smazaly hranice. Od nynějška jsou civilisté ve vedení armády. Už nejsou nevinnými oběťmi, ale stali se prvními odpovědnými za všeobecné neštěstí, jehož jsou vojáci pouze vykonavateli.

V západním středověku byla válka záležitostí šlechty a pouze jí. Obyvatelstvo se jí v žádném případě neúčastnilo. Katolická církev přijala válečné zákony, které měly omezit dopady konfliktů na civilní obyvatelstvo. To vše již neodpovídá tomu, co žijeme, a není to ničím podloženo.

Rovnost mezi muži a ženami také obrátila paradigmata. Nejenže jsou nyní vojáci ženami, ale mohou být i civilními veliteli. Fanatismus už není výhradní doménou takzvaného silnějšího pohlaví. Některé ženy jsou nebezpečnější a krutější než někteří muži.

Nejsme si vědomi těchto změn. V každém případě z nich nevyvozujeme žádné závěry. To vede k bizarním postojům, jako je odmítání Západu repatriovat rodiny džihádistů, které pustil na bojiště, a soudit je. Každý ví, že mnohé z těchto žen jsou mnohem fanatičtější, než byli jejich manželé. Každý ví, že představují mnohem větší nebezpečí. Ale nikdo to neříká. Raději platí kurdským žoldákům, aby je a jejich děti drželi v táborech, co nejdále.

Jen Rusové repatriovali děti, které už byly touto ideologií nakažené. Svěřili je jejich prarodičům v naději, že ti je budou schopni milovat a starat se o ně.

Poslední dva měsíce jsme přijímali ukrajinské civilisty prchající před boji. Většinou pouze ženy a děti. Nepřijímáme tedy žádná bezpečnostní opatření. Třetina těchto dětí však prošla výcvikem v letních táborech banderovců. Tam se naučily zacházet se zbraněmi a obdivovat zločince proti lidskosti Stepana Banderu.

Ženevské konvence jsou jen pozůstatkem doby, kdy jsme se jako lidé dokázali domluvit. Nedrží se žádné reality. Ti, kdo je uplatňují, tak nečiní proto, že by se domnívali, že jsou povinni, ale protože doufají, že zůstanou lidmi a neutopí se v moři zločinů. Pojem „válečné zločiny“ je nesmyslný, protože účelem války je páchat postupné zločiny, aby se dosáhlo vítězství, kterého nebylo možné dosáhnout civilizovanými prostředky, a v demokracii je za ně odpovědný každý volič.

V minulosti katolická církev zakazovala strategie namířené proti civilistům, jako je obléhání měst, pod hrozbou exkomunikace. Kromě toho, že dnes neexistuje žádná morální autorita, která by pravidla vynucovala, nikoho nešokují „ekonomické sankce„, které postihují celé národy a to i do té míry, že způsobují vražedné hladomory, jako tomu bylo v případě Severní Koreje.

Vzhledem k času, který potřebujeme k tomu, abychom vyvodili závěry z toho, co děláme, nadále považujeme některé zbraně za zakázané, a přitom je sami používáme. Například prezident Barack Obama vysvětlil, že použití chemických nebo biologických zbraní je červenou linií, která by neměla být překročena, ale jeho viceprezident Joe Biden instaloval na Ukrajině rozsáhlý výzkumný systém. Jediní, kdo si zakázali jakékoli zbraně hromadného ničení, jsou Íránci, protože imám Ruholláh Chomejní je morálně odsoudil. Právě je obviňujeme z toho, že chtějí sestrojit atomovou bombu, přestože nic takového nedělají.

V minulosti byly války vyhlašovány za účelem ovládnutí území. Na jejich konci byla podepsána mírová smlouva, která upravila katastr nemovitostí. V době sociálních sítí je problém méně územní a více ideologický. Válka může skončit pouze diskreditací způsobu myšlení. I když území změnila majitele, některé nedávné války vyústily v příměří, ale žádná v mírovou smlouvu a reparace.

Vidíme, že navzdory převládajícímu diskurzu na Západě není válka na Ukrajině územní, ale ideologická. Prezident Volodymyr Zelenskyj je prvním válečníkem v historii, který mluví několikrát denně. Mnohem více času tráví mluvením než velením své armádě. Své projevy píše na základě historických odkazů. Reagujeme na vzpomínky, které vyvolává, a ignorujeme to, čemu nerozumíme. Angličanům mluví jako Winston Churchill, tleskají mu; Francouzům připomíná Charlese De Gaulla, tleskají mu; atd… Pro všechny končí „Sláva Ukrajině!„, nechápou narážku, která jim připadá hezká.

Kdo zná dějiny Ukrajiny, pozná válečný pokřik banderovců. Ten, který křičeli, když masakrovali 1,6 milionu svých spoluobčanů, včetně nejméně milionu Židů. Jak ale mohl Ukrajinec volat po masakru jiných Ukrajinců a Žid po masakru Židů?

Naše nevinnost nás činí hluchými a slepými.

Válka se již neomezuje pouze na bojiště. Stává se nezbytným získat na svou stranu diváky. Během války v Afghánistánu uvažovali americký prezident George W. Bush a britský premiér Tony Blair o zničení satelitního televizního kanálu Al-Džazíra. Na bojující strany to nemělo žádný dopad, ale diváky v arabském světě to přimělo k zamyšlení.

Stojí za zmínku, že po válce v Iráku v roce 2003 si francouzští vědci představovali, že by se vojenská válka mohla změnit v kognitivní válku. Jestliže nesmysl o zbraních hromadného ničení Saddáma Husajna trval jen několik měsíců, způsob, jakým Spojené státy a Velká Británie dokázaly všechny přesvědčit, byl dokonalý. NATO nakonec ke svým obvyklým pěti doménám (vzduch, země, moře, vesmír a kybernetika) přidalo šestou: lidský mozek. Zatímco v prvních čtyřech doménách se Aliance v současnosti vyhýbá konfrontaci s Ruskem, v posledních dvou už je ve válce.

S tím, jak se oblasti intervence rozšiřují, se pojem válčící strany vytrácí. Proti sobě již nestojí lidé, ale myšlenkové systémy. Válka se tak globalizuje. Během syrské války poslalo do země zbraně více než šedesát států, které s tímto konfliktem neměly nic společného, a dnes posílá zbraně na Ukrajinu dvacet států. Jelikož událostem nerozumíme v přímém přenosu, ale vykládáme si je ve světle starého světa, domnívali jsme se, že dodané západní zbraně používá syrská demokratická opozice, zatímco jdou džihádistům, dnes jsme přesvědčeni, že jdou ukrajinské armádě, a ne banderovcům.

Cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly.