Yara Saleh: Syrská armáda jsou mými hrdiny

Thierry Meyssan, který se také snažil pomoct propustit štáb syrské televize Al-Ikhbariya, vyslechl reportéru Yaru Saleh.

“Jeli jsme do města Al-Tal natočit normální reportáž. Věděla jsem, že je to nebezpečné, doufala jsem ale, že mohu něco natočit o místních civilistech – co se s nimi děje, co si myslí o tomto boji, o ozbrojených skupinách, co jim udělali…Protože v těchto místech jsem byla hodně krát a věděla jsem, že je důležité, co se děje s civilisty. Prvně jsem si všimla, že ve městě nejsou žádní civilisté. U vstupu jsem viděla asi sedm…Jen sedm…Byli tam jenom bojovníci….Nevím kolik, ale když nás unesli a vzali nás do svého centra, tak jsem viděla něco, co měla být škola. Nebyla ještě postavená, měla z toho být škola. Bylo jich asi 500 nebo 700…Pocházeli z různých měst a zemí. Slyšela jsem někoho mluvil libyjským akcentem a slyšela jsem lidi kolem nás, co si povídali. Jedni si se o nás bavili bokem a když odešli, tak lidé kolem mě mezi sebou mluvili o saúdské osobě. Nevšimla jsem si ho, všichni byli stejní, měli bradky a kníry…Jako Salafisté. Jedni z nich byli salafisté, jejich skupina byla salafistická. Všichni měli zbraně, nebo Kalašnikovy, nevím jména těch zbraní, ale mluvili o tom.

Když jsme vstoupili do města, tak zastavili naše auto. 6 nebo 7 civilistů křičelo, ať nás pustí, jedné ženě dali k hlavě zbraň a vzali nás s nimi. Prvně nás vytáhli z auta, nenáviděli nás, praštili mě do obličeje, ležela jsem na zemi. Mým přátelům svázali ruce, mě nic neudělali, protože jsem byla ženou bez hidžábu. Byla jsem pro ně odporná. Hodili nás do auta, sklonili hlavy, mí přátelé leželi na podlaze mezi sedačkami, někam nás vzali, viděla jsem skoro kompletní budovu, jen střechu a zdi, žádné dveře a okna. A dali nás do místnosti. Bylo tam 50 nebo 70 lidí, to číslo nevím. Všichni na nás křičeli, plivali na nás a nadávali nám…První otázky byly “Odkud jsi”,”Jakého si vyznání,” Podporuješ vládu”…Všechny otázky byly o tomhle.

Prvně nám vzali mobily a našli tam video o výcviku armády a zeptali se “Podporuješ vládu?” Takže ho s řidičem vzali ven, kameraman byl zabit a vzali sebou i řidiče….A pak jsem slyšela zbraně, střelbu. Řidič se pak vrátil sám a zeptala jsem se ho, co se stalo Hatamovi a on řekl, že ho zabili. Já jsem jim říkala, ať si vemou mě, že já dělám ty reportáže…A oni řekli “Tebe potrestáme samotnou.”

Zacházeli s námi hodně špatně. Jeden z nich mě chtěl znásilnit. Jeden nás hlídal, kdyby přišla armáda a věděl, že zemře, tak se půjde modlit a to on mě pokusil znásilnit.

Měli kontakt se zahraničím. Měli satelitní internet…Říkali něco o “radě.” Mluvili o osobě, říkali jména, neměla jsem ponětí, kdo to je. Říkali jinak “Mluvil jsem se Saúdem a řekl tohle,” “mluvil jsem s kamarády v Kataru a řekli tohle,” “mluvil jsem s Tureckem a řekli tamto.” Slyšeli jsme spoustu jmen a věcí.

O politice nevěděli nic. Mysleli si, že když drží zbraň, nebo Kalašnikov, že budou jenom bojovat. Chtěli umřít pro džihád, aby šli do nebe. Někteří řekli, že se chtějí režimu zbavit, protože je lídr Alavit, někteří řekli, že chtějí bojovat, protože je to džihád a chtějí jít do nebe. Řekl jim to šejk. Jména neznám.

Myslím, že armáda zachytila jejich spojení, protože věděli, že se nás budou snažit přesunout do jiného města. Takže jsme museli po jednom vyjít horu. Byly tam malé stromy, žádné budovy, nic. Byla jsem blízko někomu, kdo řekl, že když budou čelit boje s armádou, tak mě zastřelí. A pak se objevila světelná bomba. Jen světlo, žádná exploze. A z vrcholu hory šly zbraně. Ležela jsem na zemi a čekala. Zbraně zmizely. Pak další světlo a skryla jsem se na zemi, chtěli mě vzít sebou a jsem nechtěla. A pak přišlo to světlo, všichni utekli. Nevěděla jsem, co se stalo mým přátelům, protože jsem je neviděla. Šli jsme na vrch po špatném terénu a oni stříleli za sebe a utíkali. Já jsem zůstala na místě a můj kamarád Abúd udělal to samé, vzali ale s sebou řidiče, Hassama. Na místě jsem zůstala tak 20 minut a pak všechno přestalo. Začala jsem křičet, věděla jsem, že přišla armáda, křičela jsem, že jsem reportérka a oni věděli, kdo jsem a vzali mě sebou. Prvně jsem brečela a řekla jim, že mí přátelé jsou pořád s nimi a oni odpověděli, že ne, že jsou s armádou.

…

Chci poděkovat, konečně jsem na svobodě, syrská armáda jsou mými hrdiny, vy jste pro mě také. Kvůli vaší podpoře a kvůli vašemu žehnání jsem na svobodě. Doufám, že nikdo na světě to nezažije, protože je to hrozné. Věřte mi. Chyběl mi můj syn, rodiče, každý. Konečně jsem ale naživu a doufám, že tohle nikdo nezažijete.