Moskva obrací role v Kyjevě

Rusko nereagovalo na ukrajinské události během olympijských her v Soči [1]. Jeho tisk nadále přinášel sportovní titulky a využíval své sportovce, zatímco se v Kyjevě a v několika provinčních hlavních městech bojovalo. Kreml to však ve skutečnosti sledoval neustále, neboť nepřátelé Ruska mohli stále přeměnit jeho sportovní slavnosti na krveprolití.

Podle očekávání změnila moc vlastníky v Kyjevě při skončení her. Lidé na západě, značně desinformovaní, měli dojem, že jde o pro-evropskou revoluci. Nicméně zveřejnění telefonické konverzace mezi náměstkyní amerického ministra zahraničí Victorie Nuland a jejím velvyslancem Geoffrey R. Pyattem nenechala nikoho na pochybách, že jde o americký komplot [2]. Za použití podvodných obrázků vláda kriminálníků a gaunerů [3] byla přeměněna na smečku rusofobních mučitelů [4]. Stejně jako ve všech „barevných revolucích“ i zde záhadní odstřelovači na střechách stříleli jak na dav, tak na policisty, a zodpovědnou za to byla činěna vláda. V tomto zmatku měl západ dojem, že „lidé“ se zmocnili národního paláce. Ve skutečnosti, zatímco většinou nacističtí aktivisté bojovali na Majdanu, v přímém přenosu na mezinárodních televizích, politici nenápadně obsadili národní palác v jiné části města. Z tohoto hlediska si mohou být Evropané jistí, že to nejsou nacisté, kdo se chopil moci.

Ukrajinští nacisté nemají nic společného se západoevropským křídlem extrémní pravice, obvykle otevřeně sionistickým (vyjma Francouzské národní fronty). Během studené války byli začleněni do sítě týlových jednotek NATO, určených k sabotování sovětské ekonomiky, a byli vydržováni Polskem [5] a Litvou. Během tří měsíců demonstrací se k nim připojili tatarští islamisté, kteří přišli obzvláště ze Sýrie, kde praktikovali džihád [6]. Tataři, historičtí obyvatelé Krymu, kteří byli rozptýleni Stalinem za to, že podporovali nacisty během druhé světové války, jsou nyní rozšíření především na Ukrajině a v Turecku. Na náměstí Majdan byli schopni uplatnit své know-how získané v Sýrii: oslepovali a zmrzačovali policisty [7].

Revoluce na náměstí Majdan maskuje extrémně klasický puč [8]. Za přítomnosti amerických „diplomatů“ Rada porušila ústavu, kterou zrušila bez referenda. Sesadila prezidenta bez debaty, nebo soudu, a převedla legislativní a výkonné pravomoci na Oleksandra Turčinova, bývalého šéfa tajných služeb.

Nový diktátor jmenoval Arsenije Jacenjuka premiérem, což odpovídá, jakýžto div, přáním vyjádřeným předtím Victorií Nuland. Nový premiér jmenoval novou vládu, kterou předložil protestujícím na náměstí Majdan. Tito protestující, z nichž nyní nacisté tvoří ještě větší část, ji vypískali, protože mnozí její členové byli židé.

Na Krymu, kde je většina populace ruská a kde má základnu ruské námořnictvo, se regionální parlament také chopil „revolučního nadšení“ a svrhl místní vládu (loajální Kyjevu) a jmenoval vlastní (pro-ruskou). Zároveň příslušníci armády v uniformě, ale bez vlajky nebo odznaků, obsadili vládní budovy a letiště, čímž zabránili nové vládě v Kyjevě poslat své jednotky.

V Kyjevě Rada odsoudila ruské zasahování a volala po respektování Budapešťského memoranda. V r. 1994 Spojené státy, Británie a Rusko podepsaly dohodu o zmrazení Ukrajiny, výměnou za to, že se vzdá svých jaderných zbraní [9]. Ale pro Moskvu již memorandum neplatí, protože bylo porušeno Washingtonem a Londýnem již za „oranžové revoluce“ v r. 2004 [10] a ještě více ho porušovaly od puče minulý týden.

Co se bude dít teď? 25. května zorganizuje Brusel volby do Evropského parlamentu, Kyjev bude organizovat prezidentské volby, zatímco Krym uspořádá referendum o sebeurčení. Jakmile bude nezávislý, může si Krym zvolit napojit se na Rusko, ke kterému patřil do r. 1954. Evropská unie pak musí vyplnit naděje, které vybudila, a proto zaplatit, bůh ví jakými penězi, část ukrajinského dluhu ve výši 35 miliard dolarů. Nacisté z náměstí Majdan se nevrátí do ilegality, ale budou žádat svůj podíl na vládě.

Ale příběh neskončí, dokud zůstanou problémy pro Kreml ve východní části Ukrajiny (kde žije ruská populace a je zbrojní průmysl) a v Podněsteří (bývalé Besarábii, která byla kdysi výzkumným centrem sovětských raket). Tato malá země, s ruskou populací, která se neobjevuje na žádných mapách, protože nemá křeslo v OSN, vyhlásila samostatnost po rozpadu Sovětského svazu, ale je považována za součást Moldávie. Podněsteří vzdorovalo statečně ve válce s Moldávií, rumunskými leteckými poradci a NATO v r. 1992 [11]. Od té doby si dokázalo udržet sovětský sociální model, zatímco přijalo demokratické instituce. Bezpečnost je zajišťována ruskými „mírotvornými silami“ [12]. Minimálně 20 kilometrů čtverečních Ukrajiny by mohlo povstat a připojit se k Podněsteří, aby mu nabídlo přístup k Černému moři, ale Ukrajina by pak byla odstřižena od svého západního přívěšku. V nejlepším případě by spojení Krymu s Podněsteřím předpokládalo převzetí stovek kilometrů pobřeží, včetně města Oděsa.

Nepořádek bude proto na Ukrajině pokračovat, ale bude na Spojených státech a Evropské unii, aby nesly veškerou tíhu. Mimo finanční zátěže je otázka, jak zvládnou své vítězné nacistické a džihádistické spojence. Ukázka síly Washingtonu se přeměňuje na fiasko [13].