Moskva a formování nového světového systému

Někteří sázejí, jak to bývalo, na to, že nastane změna [ve smyslu ústup] v ruském postoji vůči arabské oblasti podobně jako v případě Iráku a Libye. Nicméně podrobnější analýza ruské pozice vyloučí takovou úvahu z následujících důvodů:

Ruský ústup není v dnešním světě možný, jelikož Moskva vidí v současných událostech a v konfrontaci se západem - Evropany a Američany - příležitost pro krystalizaci nového světového uspořádání, jež překročí světový pořádek (který nemůže být považován za řád), který převažoval v době po studené válce a pádu Sovětského svazu; pořádek představovaný jednopolaritou a změněný po libanonské válce z roku 2006 ve směru k nepolaritě.

Vladimír Putin to vyjádřil zveřejněním poselství 14. ledna 2012, v němž prohlásil, že jsme svědky případu formování nového světového pořádku, a sice nikoli případu jednopolarity, který nastoupil po pádu Sovětského svazu. To znamená, že Moskva postupuje do důsledku ve snaze překazit jakýkoli pokus přesáhnout až ke konfrontaci. Prohlášení ruského ministra zahraničí, že by Západ udělal hlubokou chybu, když by uvažoval o napadení Iránu - bylo následováno dalším Putinovým, v němž uvedl, že pokud by se Západ pokoušel o jednostrannou akci na mezinárodní aréně, Moskva nebude přihlížet, spíše silně zareaguje - což nebylo ničím než ultimátem a oznámením, že Moskva nebude přistupovat na vyjednávání podobná těm známým z iráckého případu či dokonce z ruského zmatku tváří v tvář Libyi a že se dnes vše posunuje k utváření nového světového uspořádání, což je spojeno s americkým strategickým stažením se z Iráku, když americký prezident Obama oznámil snížení amerických sil ze 750 000 na 490 000 a redukci rozpočtu na vojenské síly o 450 mld. USD.

Výše uvedené odráží neschopnost vedení dvou vojenských operací [Spojenými státy] současně, dále zahájení konfrontace s Čínou v jihovýchodní Asii a úsilí o její vyzbrojování (jihovýchodní Asie). Peking odpověděl 7. ledna 2012 prohlášením, že "již není v rukou Washingtonu bránit vzestupu čínského slunce". To znamená, že Washington znovu opakuje nerozumnost konfrontováním Číny, když prohrál na několika místech boj s Moskvou, ať v Turkmenistánu a Iránu či na východním pobřeží Středozemního moře, přičemž Washington se stáhl s pouhým oznámením své zmíněné strategie s tím, že je oddán stabilitě a bezpečnosti na Středním Východě, a prohlásil, že zůstane bdělým.

Putin, pokud se týká jeho strategie, která jde za rámec předvolební kampaně, napsal následující: "Svět je na prahu fáze neklidu, která bude dlouhá a bolestná". Putin tedy rozhodně prohlašuje, že Rusko se nebude pachtit za iluzí unipolárního systému, který se hroutí a nemůže garantovat světovou stabilitu ve chvíli, kdy další vlivová centra nejsou ještě připravena přijmout tuto úlohu. Jinými slovy řečeno, čelíme dlouhému období konfrontace s jednopolárním systémem do té doby, než se vlivné mocnosti vykrystalizují a bude nastoleno nové světové uspořádání.

Američané se obvykle stáhnou, když jejich vyhlídky na úspěch nejsou rychlé a jisté. Vědí dostatečně dobře, jak moc se stav jejich ekonomiky zhoršuje a jak jejich vojenská síla ztrácí na vlivu, zvláště po ztrátě své vojenské pověsti používáním své vojenské moci. Je pravdou, že Putin si uvědomuje, že čas se nepohybuje směrem nazpátek, ale vyzývá stálé členy RB OSN, G8 a G20, aby zastavili každou možnost nástupu etnických a sociálních napětí nebo destruktivních sil, které představují hrozbu pro světovou bezpečnost.

To je jasným náznakem odmítnutí přítomnosti náboženských trendů v rozhodovacích pozicích a ozbrojených skupin, které nepřináleží do státního systému. To jsou skupiny, na něž Putin jasně ukazuje jako na spojence států, které se věnují vyvážení [řečeno newspeakem agresorů] demokracie vojenskými nástroji a jakožto prosazení povinnosti. Znamená to, že Rusko nebude šetřit úsilím při konfrontaci s takovými politickými směry a ozbrojenými skupinami tam, kde se Rusko jeví jako zásadní součást ve válce proti nim. Ruský president zakončil konstatováním, že porušování mezinárodního práva již není ospravedlňovatelné ani dobrými záměry. To znamená, že Rusové nehodlají přijímat žádný pokus ze strany Francie, Británie a USA směřující k nahrazování principu svrchovanosti principem humanitární intervence.

USA se nemohou úplně stáhnout ze Středního východu. Pouze čistí oblast pro "válku v zastoupení". Přichází to v čase, kdy Putin připouští, že participující (objevující se) mocnosti nejsou ještě připraveny na převzetí pozice v novém světě, který nebude jednopolární. Těmito nastávajícími mocnostmi jsou Čína, Indie a Státy šanghajské organizace pro spolupráci obecně. S tím souvisí:

1. Dnešní svět bude vice nepolární, než byl v období 2006-2011.

2. Konflikty budou charakterizovány tím, že jsou globální, ale bude používán jazyk, který se bude intenzifikovat, až dojde na hranu propasti, čímž se bude avizovat, že celý svět bude v nebezpečí, že do ní spadne.

3. Pravidlo, podle kterého supervelmoci neumírají v posteli, vyzývá k opatrnosti z důvodu nebezpečí útěků vpřed, především když se supervelmoc nachází mimo hlavní systém, na který byla zvyklá od konce II. světové války, a když její rozhodnutí oscilují mezi volbou zahájit válku anebo zvyšovat napětí v oblastech vlivu jiných.

Dokud je válka mezi supervelmocemi obtížná, pokud ne nemožná, kvůli jaderným zbraním, zvyšování napětí nebo zahajování válek v zastoupení se stává alternativami pro konflikty, pro (sebe) opevnění na mezinárodní úrovni. Existuje i řešení pomocí uspokojivého přerozdělení sfér vlivu ve stylu nové Jalty. Dnes je to mimo diskusi, ale kdo ví, zda v budoucnosti tomu bude také tak: nic nemůže být z politické činnosti navždy vyloučeno. Existuje pravidlo, podle kterého lze porazit supervelmoc, ale je výhodnější to nedělat. Je lepší jí umožnit zachování si tváře a nechat soužít nové a staré supervelmoci. Stalo se tak s Francií a Velkou Británií po II. světové válce.

Zvládání krize prostřednictvím využívání krizí:

4. Maximální znepokojení je z pokračujícího statusu quo, kterým přetéká divokost Studené války, ale odlišuje se od ní podle dlouhou dobu používaných nástrojů, dokud státy Šanghajské smlouvy nebudou schopny zaujmout své pozice. To znamená, že zóny konfliktu (Korea, Irán a Sýrie) budou objektem dlouhodobého opotřebovávání, které v jazyku současné politiky může být čteno jako "otevření" dominového efektu, to znamená otevření k bezprecedentnímu a nevypočitatelnému a přechodu od omezených bojů k mnohem hazardnějším konfliktům.

Je jisté, že země zapojené do střetu budou zapojeny i do dělení a že mezinárodní dělení nemusí proběhnout nezbytně na jejich úkor, i když se zúčastní boje. Všechny další země budou na okraji střetu nebo se stanou nástrojem takového střetu, objekty dělení. S přihlédnutím k pravidlům mezinárodního boje (mezi které patří, že zapojení je částí dělení), takové země neztratí iniciativu, ani svobodu rozhodování a akce, ty musí sledovat princip pevnosti, základní pravidlo pro zvládání krizí.

5. Je skutečností, že způsob řízení krize, bude pravidlem formujícím nastupující fázi, což může trvat léta. Nicméně je tu riziko, že krize se budou řešit za pomocí dalších krizí, které se koncentrují v nestabilních oblastech jako je východní Středomoří a Jihovýchodní Asie.