V roce 1985 sociolog Gene Sharp vydal studii schválenou NATO o tom, jak Učinit Evropu nedobytnou. Poukázal na to, že vlády nakonec existují jen proto, že lidé souhlasí s poslušností k nim. SSSR by nikdy nemohl kontrolovat Západní Evropu, pokud by lidé odmítli poslouchat komunistické vlády.
O několik let později v roce 1989 dostal Sharp od CIA za úkol vést praktickou aplikaci svého teoretického výzkumu v Číně. Spojené státy chtěly svrhnout Teng Siao Pinga ve prospěch Čao C’janga. Záměrem bylo zinscenovat převrat, jemuž by daly organizované pouliční protesty patinu legitimity, do velké míry stejným způsobem, jakým CIA dala populární fasádu svržení Mohammeda Mossadeka tím, že najali v Operaci Ajax v roce 1953 v Teheránu demonstranty. Byl tu rozdíl v tom, že Gene Sharp musel spoléhat na směsku mládeže, která byla pro Čaa a pro-US, aby ten převrat vypadal jako revoluce. Ale Teng Sharpa na náměstí Tiananmen dal zatknout a vypověděl ho ze země. Převrat selhal, ale ne dříve, než CIA tu mládež vrhla do marného útoku, aby zdiskreditovala Tenga jejich následným rozdrcením. Krach operace připsali obtížím s mobilizací mládežnických aktivistů žádoucím směrem.
Už od doby francouzského sociologa Gustava Len Bona z konce devatenáctého století víme, že dospělí se chovají jako děti, pokud upadnou do kolektivních emocí. Stanou se přístupní, i když jen na prchavou kritickou chvilku, sugescím mužných vůdců, kteří pro ně ztělesňují otcovské postavy. V roce 1990 se Sharp dostal do blízkosti plukovníka Reuvena Gala, šéf-psychologa Izraelské armády (ten se později stal zástupcem poradce národního bezpečnosti pro Ariela Sharona a teď vede operace konstruované k manipulacím nežidovské izraelské mládeže). Kombinací objevů Le Bona a Sigmunda Freuda dospěl Gal k výzkumnému závěru, že by bylo možno těžit z „Oidipovského komplexu“ u adolescentů a směřovat davy mladých lidí, aby vzdorovaly hlavě státu, jakožto symbolické otcovské postavě.
Na tomto základě Sharp s Galem stanovili výcvikový program pro mladé aktivisty s cílem organizovat převraty. Po několika úspěších v Rusku a v Pobaltí, což bylo v roce 1998, pak Gene Sharp uvedl svou metodu „barevných revolucí“ k dokonalosti svržením srbského presidenta Slobodana Miloševiče.
Poté, co president Hugo Chávez překazil převrat ve Venezuele na základě jednoho z mých vyšetřování odhalujícího role a metody Gene Sharpa, tento pak přerušil aktivity na Institutu Alberta Einsteina, který mu sloužil jako krytí, a dal se do vytváření nových struktur (CANVAS v Bělegradě, Academy of Change v Londýně, Vídni a v Doha). Viděli jsme je pracovat po celém světě, zvláště v Libanonu (Cedrová revoluce), Iránu (Zelená revoluce), v Tunisku (Jasmínová revoluce) a v Egyptě (Lotosová revoluce). Princip je jednoduchý : zjitři všechny frustrace, co jsou za tím, obviň z toho politický aparát, zorganizuj převrat a pak to podej propagandou, že vládu svrhla „ulice“.
Mezinárodní veřejné mínění snadno zbaští tahle zrežírovaná představení : zaprvé kvůli záměně mezi davem a lidem. „Lotosová revoluce“ tudíž ve skutečnosti už vyvřela, aby se ukazovala na náměstí Tahrir v Káhiře, a mobilizovala desetitisíce, přičemž téměř veškerý egyptský lid při účasti na těchto událostech chyběl ; a zadruhé, protože ohledně toho, co je to vlastně ta „revoluce“ není moc jasno. Skutečné revoluce za sebou vedou k přetváření sociálních struktur, které trvají několik let, zatímco „barevné revoluce“ představují změnu režimu, která proběhne během týdnů. Jiný termín pro nucenou výměnu vedení bez sociální transformace je „puč“. V Egyptě např. to jasně nebyl lid, kdo donutil Hosního Mubaraka k rezignaci, nýbrž US velvyslanec Frank Wiesner, který mu to dal rozkazem.
Slogan „barevných revolucí“ zavléká zpět do dětského vidění ; to, na čem záleží je svržení hlavy státu bez úvah o důsledcích … „Nestarej se o budoucnost. Washington se pro tebe o všechno postará.“ Do té doby, než lidé procitnou, je už příliš pozdě ; vládu si uzurpovali jednotlivci, které si nevybrali. Na počátku jsou pokřiky „Pryč se Ševarnadzem !“ nebo „Bene Ali, táhni !“ Poslední verze byla stanovena na třetí konferenci „Přátel“ Sýrie 6. července v Paříži : „Bašár musí jít !“
Byla však zjištěna divná anomálie týkající se Sýrie. CIA nenašla skupinu mladých Syřanů ochotných tento slogan skandovat v ulicích Damašku a Allepa. Tak jsou to Barack Obama, François Hollande, David Cameron a Angela Merkel sami, kdo si v chóru tento slogan provolávají, každý ze své kanceláře. Washington a jeho spojenci zkouší metody Gene Sharpa na „mezinárodní komunitu“. Je dost riskantní si představit, že by bylo možno ministry zahraničí zmanipulovat tak snadno jako mládežnické skupiny ! V tomto okamžiku je výsledek jednoduše směšný : vůdci koloniálních mocností si dupou nožkou jako vzteklé, frustrované dětičky u žádoucí věcičky, kterou jim ruští a čínští dospělí odpírají dát, přičemž neustále fňukají : „Bašár musí jít !“
Články tohoto autora
Odeslat zprávu
