Sýrie – slova a pravda

27. Července New York Times oznámily vytvoření bezpečnostní zóny Washingtonem a Ankarou pro ochranu syrských uprchlíků, nyní umístěných v Turecku. Krátce potom tuto informaci Bílý dům popřel. Jak bylo vysvětleno v minulém článku (autora Thierryho Meyssana), New York Times byly oblouzeny jak generálem Allenem, zvláštním vyslancem pro mezinárodní koalici proti IS (anti-Daesh Coalition), tak zprostředkovatelskou tureckou vládou. Psalo se také o tom, že Allen se už účastnil dvou předešlých pokusů sabotovat mír v Sýrii v červnu 2012 a v prosinci 2014 a že president Obama se ho pokoušel zastavit před třemi lety v září 2012.

Velký počet novinářů spojilo tuto informaci s jinou zprávou, podle které se Pentagon sám autorizuje k podporování „umírněných rebelů“, kdykoli jsou napadeni, bez ohledu na agresora. Věřili, že toto byl začátek dlouho očekávaného tažení NATO proti Syrské arabské republice.

To je absurdní interpretace – tyto věci je potřeba vysvětlit jinak.

Rozporuplná tvrzení a realita na místě

Čirou náhodou koalice souhlasila, aby v Sýrii nebyla zasažena Syrská arabská armáda, ale pouze Daesh (ISIS) – a nyní také al-Qaida.
Také přeposílá plány pohybu svých bombardérů a pozemních vojenských misí generálnímu štábu Syrské arabské armády prostředníkem kurdských spojenců, podporovaných autonomistickou stranou PYG. Tímto způsobem si koalice dopředu zajišťuje, že její letadla nebudou zničena syrskými vzdušnými silami a že se budou účastnit stejných cílů, jako Syrská arabská armáda, bez nutnosti další koordinace.

Britské a francouzské síly se oficiálně neúčastní operací na syrském území. Ale víme, že to není pravda. Tyto dvě země bombardovaly Daesh (ISIS) v Sýrii. Před několika dny byl britský ministr zahraničí nucen připustit pravdu pravdu ve Sněmovně representantů. Avšak jeho francouzský protějšek, který není tak vystaven politickému tlaku, pokračuje v zapírání faktů. Britové rozmístili 120 jednotek Special Air Service na pozemní stanoviště za účelem navádění vzdušných střel. Tato mise byla zvlášť riskantní pro cizince, neznalé terénu – Pentagon vycvičil 60 „umírněných syrských rebelů“, aby jim pomohli. 54 vojáků vstoupilo na syrské území a okamžitě je napadla al-Qaida.

Je legrační předstírat, že Pentagon vycvičil 60 bojovníků se záměrem přemoci stovky či tisíce vojáků Ayrské arabské republiky a udělat v republice převrat. Jejich jedinou funkcí je úloha v koalici proti Daesh a jejich jediná mise spočívá ve stanovení cílů na zemi pro koaliční bombardéry.
Je pravda, jak ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov zdůraznil, že oznámení bylo slabě vyřčeno. Mluvčí Bílého domu měl předpokládat, že to bude špatně interpretováno vzhledem k touze některých členů vedení USA, Francie a Turecka vstoupit do otevřené války se Sýrií.

V praxi raději preferoval oklamat odpůrce americko-Íránské dohody.

Vlastně Pentagon narážel na situaci, která se sama naskytla. 54 umírněných rebelů bylo napadeno vojáky al-Quaida a Pentagon je bránil. Ale během posledních několika měsíců Francie, Saudská Arábie a Turecko se pokoušeli rehabilitovat hnutí al-Quaida v Sýrii (fronta al-Nusra) za účelem vytvoření přijatelné alternativy Daesh. Oproti závěrům různých novinářů, bombardováním Daesh i al-Quaida, což je nový vývoj, podporuje Pentagon strategii Syrské arabské armády, v souladu s dohodou s Íránem.

Geostrategické principy

Pojďme si projít celou situaci. Tento způsob argumentace – chytře vymyšlený generálem Allenem během fóra Aspen a také Tureckem – se zaměřuje na provádění radikální změny v politice USA. Washington po dlouhém váhání, zda zahájit plný útok proti Sýrii, se zřejmě rozhodl tak učinit. Sýrie bude brzy bombardovaná tak jako Libye a bude znamenat konec presidenta Bašara al-Assada. Pokud se toto přihodí, dostaneme se do stavu světové války.

Rusko a Čína skutečně 4 – krát uplatnili veto v Radě bezpečnosti ohledně připravovaných rezolucí umožňujících či připravujících útok na Sýrii.
Nebylo to tak, že by uplatněním práva veta Moskva a Peking jednoduše odmítli podporu těmto rozhodnutím. Vešli s autory těchto projektů do diplomatického konfliktu a potvrdili, že jsou připraveni vést proti nim válku, pokud by bez nich měli učinit jednostranné rozhodnutí prosadit své projety.

První veto, 4. října 2011, Washington překvapilo. Druhé, 4. února 2012, je přesvědčilo, aby upustili od myšlenky přistupovat k Sýrii jako k Libyi. Francie, Katar a Turecko se rozhodli válku znovu spustit a prezentovali dva další projekty pro rezoluce,19. července 2012 a 2. května 2014, ohledně otázky zločinů proti lidskosti přisouzených Syrské arabské republice. Dostalo se jim stejného veta.

Francouzská, katarská a turecká prohlášení o tom, že jejich diplomaté jsou odhodlaní přesvědčit své ruské kamarády, aby opustili Bašára al-Assada, jsou stupidní a nedávná prohlášení Baracka Obamy ohledně potenciálního vývoje pozic Ruska a Íránu nejsou o moc více přesvědčivá.

V podstatě se americký president pokoušel uspat oponenty dohody, kterou vyjednal s Íránem.

Ale nechme Írán. Zaměřme se na dvě permanentní sily v Radě bezpečnosti – Rusko a Čínu.

Zájmy Ruska a Číny

Postoj Ruska a Číny není projevem proti-západního odporu nebo činem solidarity mezi diktaturami, jak Západ kvalifikuje režimy těchto dvou států. Je to otázka geostrategická, což se rodilo v historii po staletí.

Ruská přítomnost ve Středomoří a na blízkém Východě záleží na režimu v Damašku, který respektuje náboženskou rozmanitost. To by bylo nemožné, kdyby Muslimské bratrstvo či jakákoli jiná podobná islamistická skupina měla převzít moc.Tak to také bylo v době carevny Kateřiny II., která prohlásila, že Sýrie je ruským klíčem k Blízkému Východu, a to dnes stále platí pro presidenta Putina. Kromě toho Rusové, kteří jsou především ortodoxní a trpěli kvůli tomu, chápou syrské Křesťany, kteří jsou hlavně ortodoxní.

Rusko samozřejmě nebylo vždy v pozici, aby hájilo své zájmy. Proto v roce 2005 odmítlo syrskou nabídku zabrat přístav Tartus a 30 kilometrů pobřeží pro svou středozemní flotilu – tímto způsobem Damašek doufal, že zabrání válce, kterou Washington připravoval daleko před Arabským jarem.

Ale toho času, po rozpadnutí SSSR, nemělo Rusko ve Středomoří žádnou flotilu. Dnes má reorganizovanou námořní sílu a přístav Tartus využívá.

Čínský obchod, aby se rozvinul, spoléhá se na bezpečnost kontinentálních cest spojujících Čínu se Středozemím. Ve středověku Číňané vybudovali hedvábnou stezku, která spojovala tehdejší hlavní město Xi’an s Damaškem.

Dynastie Umeyyad, která zavedla muslimské náboženství, pečlivě chránila další místní náboženství – judaismus, mandaismus a křesťanství. Když rozšířila svou moc ve Střední Ásii po Xin Qiang, přistupovala k náboženstvím Dálného východu stejným způsobem – mělo to daleko k současné sektářské formě Islámu. Dnes se příznivci všech těchto náboženství modlí ve Velké mešitě v Damašku, kde jedna z mozaik vzdává hold čínské pagodě. Za účelem rozmachu se moderní Čína pokouší znovu vybudovat hedvábnou stezku a z toho důvodu založila Asian Infrastructure Investment Bank (AIIB).

Pro ujasnění, strategická podpora Damašku Moskvou a Pekingem nijak neznamená, že by poslali svá vojska bránit tuto zemi proti džihádistům, kteří zemi pouští žilou – ještě to neudělali a neudělají – jen nenechají západní mocnosti použít své vlastní zbraně ke zničení Syrské arabské republiky.

Z jejich pohledu jsou USA dominantní globální mocností proto, že nutí globální obchod spoléhat se především na námořní dopravu a spolu se Spojeným královstvím kontrolují oceány. Z tohoto důvodu Washington pro zachování své moci považuje za stěžejní sabotovat jakékoli pokusy o znovuotevření vnitrozemských cest. Chaos v Iráku a pád Palmyry odstřihli jižní cesty, přičemž severní cesty přerušuje chaos na Ukrajině. V syrském konfliktu západní a mocnosti od zálivu podporují Muslimské bratrstvo, zatímco Rusko a Čína stojí za sekulární republikou.

Zdání Francie, Saudské Arábie a Turecka

Turecká vláda, která zjevně nechápe nic o politice, se dvakrát pokusila přinutit USA k otevřené válce. 11, května 2013 Turecko odsoudilo velký teroristický útok v Reyhani, který přisoudilo syrským tajným službám. Recep Tayyip Erdoğan si ihned běžel ztěžovat Obamovi. Ten však už byl dopředu informován CIA, že útok, který stál život 51 Turků a 140 jich zmrzačil, byla inscenace Millî İstihbarat Teşkilatı (MIT) pod falešnou vlajkou, zorganizovaná tureckými tajnými službami. Po atentátu v Reyhani byly mimochodem shodou okolností zodpovědné osoby přinuceny k rezignaci.

Pan Erdoğanpo učinil druhý pokus znovu po čtyřech měsících, s pomocí francouzského presidentského paláce, zorganizováním chemického útoku na la Ghooutta v Damašku 21. Srpna 2013. Komplot byl ihned odhalen britskou tajnou službou MI6, která rychle varovala americké spojence. Po chytře zinscenovaném představení ve Sněmovně representantů Londýn a Washington nechali Ankaru a Paříž při jejich zločinech a řádění.

Můžeme diskutovat o schopnostech Obamovy vlády obhajovat svou novou strategii spojenectví s íránskými šíitskými kněžími či schopnosti jejich protivníků v rámci Spojených států prosadit jejich Straussovskou strategii přestavění bushovského Většího středního východu a obecného chaosu. Ale nikdo z nich nikdy nepřejde od války třetí strany, bojované džihádisty, ke klasickému konfliktu. Je absurdní si představovat, že Washington by zahájil Třetí světovou válku proti Rusku a Číně s jediným cílem nahradit presidenta al-Assada Muslimským bratrstvem.