Náhlé politické stažení Kataru z mezinárodní scény
o týden
později následovalo svržení Mohameda Morsiho v Egyptě. Ač je mezi
těmito dvěma
událostmi časový souběh, aniž by v tom byl vztah příčinné
souvislosti,
jejich výskyt radikálně změnil budoucnost Arabského světa.
Muslimské bratrstvo, kterému Washington sliboval vůdcovství
Arabského světa, během dvou týdnů ztratilo dvě ze svých hlavních pák
moci. Emír
Hamad Al-Thani z Kataru byl nucen 25. června abdikovat a
s ním i jeho
mentor ministerský předseda HBJ. 3. července byl svržen Egyptskou
armádou
president Mohamed Morsi, přičemž brzy byly vydány zatykače na hlaví
postavy
tohoto egyptského hnutí, včetně nejvyššího vůdce Bratrstva Mohammeda
Badie. A nevypadá
to, že Washington, když tlačil na emíra Hamada, aby odešel, tak, že
očekával
další změnu režimu v Egyptě. Spojené státy, které netolerují
politické a
finanční rošťáctví vůči nim, se rozhodly Katar ponechat upadnout na
jeho
patřičné místo mezi mikro-státy. Washington nezpochybňoval pomoc
poskytnutou
emírem Muslimskému bratrstvu, ani jejich roli v Káhiře, jen
okázalost
tohoto emirátu.
Role Bratrstva
Neočekávaný legální vzestup Bratrstva k moci v Egyptě
v červnu
2012 každopádně zastínil pravý účel „Arabského jara“: zavést novou éru
kolonizace založenou na tajné dohodě mezi Bratrstvem, Spojenými státy a
Izraelem. Pro Bratrstvo nucená islamizace Severní Afriky a Levanty; pro
Washington ekonomická globalizace včetně masivní privatizace; a pro Tel
Aviv
pokračování separátního míru z Camp Davidu.
Je důležité pochopit, že v důsledku toho se „Bratrstvo
stalo beranidlem Arabského sionismu,“ řekneme-li to slovy libanonského
myslitele Hassana Hamade. Oni to svým vlastním způsobem potvrdili přes
„duchovního
rádce“ katarské Al-Jazeery, šejka Yusuf al-Qaradawiho, když ten kázal,
že kdyby
byl dnes Mohamed živ, žil by v míru s Izraelci a podporoval
by NATO.
Ideologie Bratrstva
Tento stav byl zajištěn strukturou Muslimského bratrstva. Ač je
koordinováno mezinárodně, nesestává Bratrstvo z jediné organizace,
nýbrž z četných
odlišných skupin. Navíc má různé úrovně členství, každou se svou
vlastní
ideologií. Nicméně všechny kráčí za tím samým mottem: „Alláh je našim
cílem,
Korán je naším zákonem, Prorok naším vůdcem, Džihád naší cestou a
mučednictví
naší nejvyšší nadějí.“ Navíc všichni vyznávají učení Hassana al-Banna
(1906-1949) a Said Qutba (1906-1966).
Toto Bratrstvo je de facto matricí pro veškerá salafistická
hnutí (tj. ty, co se zkouší předvádět jako druzi Prorokovi) a pro
Takfiristické
skupiny (tj. ty, co bojují proti odpadlíkům) a spolupracují se CIA.
Tudíž se z jejich
řad vynořil i Ayman al-Zawahri, současný vůdce al-Kaiídy. Ten jako
loajální
agent US podněcoval vzestup Hosni Mubaraka k moci organizováním
vraždy
Anwara Sadata. Ten se teď stal duchovním vůdcem syrských Contras.
Bratrstvo bylo vždy ve všech zemích, kde se rozvinulo, menšinou,
včetně Egypta, kde za své volební vítězství vděčí výlučně bojkotu voleb
dvěma
třetinami obyvatelstva. Horovalo tudíž proti diktaturám všech druhů
ozbrojených
skupin, které zkoušely uchvátit moc silou či simulací, že jsou něco
jiného. To,
co je pro jejich chování charakteristické, je krédo, že „Účel světí
prostředky.“
V jejich ideologické evoluci je tudíž těžké rozlišit, co je
autentické od
toho, co vyvěrá z politiky klamné svůdnosti. Zvláště egyptský
příklad
ukázal, že jejich demokratická evoluce byla pouhou fasádou, jen pro
volební
sezónu.
Především – ač toto hnutí zpočátku bojovalo proti britskému
imperialismu – dostalo se okamžitě do konfliktu s arabským
nacionalismem,
hlavním odpůrcem imperialismu v tomto regionu. Britští experti na
nakládání se sektami chápali daleko větší užitek z využití tohoto
Bratrstva, než z jeho odstranění, když do něj pronikali a
udržovali jej,
aby bojovalo proti nacionalistům. Ještě dnes mezinárodní koordinace
tohoto
Bratrstva sídlí v Londýně.
To „Arabské jaro“ (od prosince 2010) je v podstatě
znovuoživením
staré franko-britské strategie „Arabské revolty“ proti Otomanům
(1916-1918). Rozdíl
je, že v tehdejších časech bylo cílem dosadit na místo staré Otomanské
administrativy
pseudo-nezávislé loutky, ale tentokrát to bylo nahradit ty už
opotřebené
spojence panenskými a ke globalizaci přítulnými loutkami.
Strategický ústup Kataru
Od změny týmu v Kataru, přestaly k Bratrům proudit
volné peníze, ať už do Sýrie, Palestiny, Egypta, Libye či jinam. Tento
emirát
se soustřeďuje na své domácí ambice a plánuje utratit 200 miliard
dolarů za
přípravy na Světový pohár za pět let.
Tohle náhlé zmizení z mezinárodní scény ponechalo pole
neorané pro Saúdy a Emiráty, přičemž obojí přispěchali s podporou
pro nový
egyptský režim.
Na druhou stranu rivalita mezi Katarem a Saúdskou Arábií vedla
Írán k podpoře Mohameda Morsiho v Egyptě, přičemž však
zároveň podporují
i Bashara al-Assada v Sýrii. Teherán sám tudíž ukázal, že se více
přiklání
k projektu Egyptského bratrstva na „islamizaci společnosti“ než
k projektu
Nasseristů na osvobození Palestiny od koloniální okupace.
Stažení se Kataru nakonec nepřímo naznačuje i změnu rovnováhy
sil v anglo-americkém světě. Následně kontrolní komise pro tajné
služby
Kongresu Spojených států a britská Dolní sněmovna oponují poslání
zbraní „rebelům“
do Sýrie.
Pád Muslimského bratrstva není pouze krachem Bratrstva, nýbrž i
krachem těch v Londýně a Washingtonu, co si mysleli, že budou moci
přetvarovat Severní Afriku a Střední východ, a když jim padlo, tak
dávají
přednost vládě chaosu před ztrátou kontroly.